Jdi na obsah Jdi na menu
 


Druhé pohlaví - Mýty

14. 2. 2010

Konspekt

Mýty (In: Druhé pohlaví, str. 69-143 )

Simone de Beauvoir

 

       Každý mýtus předpokládá Subjekt, který se vztahuje k transcendentnímu nebi – a tento Subjekt byl vždy mužský. Podle Beauvoir ženy nemají své vlastní náboženství ani poezii, i v těchto oblastech „ženy sní sny mužů“. V kapitole Mýty se Beauvoir zabývá nejrůznějšími mýty spojovanými se ženou a ženstvím – v nich je hlavní charakteristikou ženství kromě druhosti dvojznačnost a záhadnost ženy.

       Když subjekt definuje sám sebe, nutně potřebuje to Druhé – sám sebou se stává teprve prostřednictvím skutečnosti, která není on. Opravdová druhost je přitom pouze druhost odděleného vědomí – tak pouze žena může muži sloužit jako ta Druhá. Žena zároveň může být pro muže prostřednicí mezi jím a přírodou. Je vědomím a zároveň se muži zdá, že ji může získat – pokud získá její tělo. Všechny mýty o stvoření vyjadřují druhost ženy jako danost – příkladem je pro Beauvoir známé vypravování z Bible o stvoření ženy z muže. Jako ta druhá tu žena ovšem musí být už proto, aby muž byl první, aby si potvrzoval svou svobodu, ač v některých obdobích může ženu jako to Druhé zastiňovat něco jiného (Obec či Stát).

       Mýty lze často těžko popsat a uchopit, jsou plné nejasností a dvojznačností. Na ženu se v nich sice hledí v podstatě vždy jako na tu Druhou, ale i v rámci toho může být viděna značně dvojsmyslně. Žena tak zosobňuje Život, Přírodu, zemi a plodnost (viz bohyně plodnosti) – muž naopak transcendenci či rozum. Například mateřství však kromě úcty budí i odpor, tělesné procesy včetně vzniku života se zdají být v hrubém rozporu s Duchem. Žena-Matka tak mnohdy představuje i temnotu, chaos, nicotu a smrt. 

       Na základě této logiky pak fenomény jako menstruace nebo panenství budí zároveň strach i úctu. V případě menstruace se ale její pozitivní vidění týká spíše nepatriarchálních společností, obecně je menstruující žena spíše obávána a považována za nečistou. V menstruační krvi je totiž zhmotněna podstata ženství, zároveň je zde tajemné spojení s měsícem. Tuší se i spojení s ženskou plodností a krev je zpředmětněním strachu mužů z ní.

       Protikladné mýty a pověry se spojují i s panenstvím – jde o to, zda převládá strach z neznámého, z tajemné podstaty ženství,  nebo zda nabývá na vrchu touha se tohoto neznámého zmocnit a ovládnout jej, s požadavkem panenství souvisí nepochybně i mužské vlastnictví ženy v patriarchátu. Roli zde pak hraje i obecnější lidská touha být první, dosáhnout toho, co nikdo předtím. V této souvislosti Beauvoir zmiňuje, že prostřednictvím ženy si muž podrobuje přírodu – dobývá ženu podobně jako horu či moře.

       Muž chce v náručí živé ženy zapomenout na smrt a tak od ní podle autorky žádá především mládí a krásu. Ženská krása, říká Beauvoir, má však odlišné rysy od krásy mužské – spojované spíše s aktivitou – sílou, pružností. Muž si chce ženu přivlastnit a chce tedy tomu odpovídající vlastnosti předmětu, i proto zvyky a móda často způsobují omezení ženského pohybu a aktivity (stažené nohy Číňanek i korzety). Zdobení má ženu na jednu stranu přiblížit přírodě i ji z ní vytrhnout, ve zkrášlené ženě se nachází příroda, ale musí být přísně ukázněna.

I krásná žena ale nakonec zestárne a pak budí hrůzu, objevuje se v ní zneklidňující postava Matky a smrti. Podobně dvojznačně bývají viděny i samy ženské pohlavní orgány.

       Křesťanství se svým oddělením těla od duše a viděním těla jako nástroje hříchu ženu často definovalo jako nástroj ďábla, svůdnici a ztělesněné pokušení – přirozeně z hlediska mužského subjektu. I proto musela být Panna Marie definována jako žena zbavená dědičného hříchu i všech pokušení a znečištění těla.

       I v patriarchálních společnostech může být na ženu nahlíženo do určité míry pozitivně – jako mužova oddaná družka, společnice či polovička musí být nutně nadána vědomím a podílem na lidské důstojnosti. V křesťanství může být nadto uznávána tehdy, když se vzdá své pohlavnosti, podobně jako Panna Marie. Její hlavní proměna ale spočívá v mateřství, matka (ta, která se sklonila před Bohem a uznává svou podřízenost muži) je uctívána a je často přímo ztělesněním Dobra, je tou, od níž muž přes její strach a zadržování odchází do světa, ale zase se k ní vděčně vrací, jako do lůna přírody. Matka je první prostřednicí socializace a žádaných hodnot, jako takové je jí vzdávána úcta. Je strážkyní morálky, zůstává ale pevně spojena i se smrtí, to ona oplakává mrtvé. Pokud byla výše řeč o protikladech, ty ani zde nemizí – strach z mateřství přežívá například v podobě tchyně nebo  pohádkové macechy.

Manželka zbavená své moci a podřízená manželovi (dobrá manželka) je manželovi leckdy nejcennějším pokladem, vystavuje ji, její krásu či eleganci, jako doklad své moci. I ten největší chudák vždy vlastní alespoň svou manželku. Manželka je často zosobněním domova či lásky, duší domu. Žena se stává symbolem nebo alegorií – matky vlasti, města, země (ve smyslu státu), duše a abstraktních entit typu Svoboda, Republika či Spravedlnost – zkrátka všeho podstatného Druhého.

       Role něžné slitovnice (takto lze definovat například i Pannu Marii) je podle autorky jednou z nejdůležitějších – tato žena nechce ohrozit dílo mužů, může jej však zjemnit a obohatit svou jinakostí. Stále zosobňuje tajemství a jako taková je vtělením Snu a Poezie, Múzou i Soudkyní. To ona potvrzuje mužovu odvahu či schopnosti, je Přírodou i Společností. Má svou nezastupitelnou roli v salónech nebo jako cíl hrdinova putování či dobrodružství. Muž chce být ženě mnohdy dárcem nebo zachráncem, chce ženu sice ovládnout, ale zároveň vítá jisté nebezpečí a nepoddajnost – muž vidí raději Amazonku než Popelku, za předpokladu, že nad ní zvítězí.

       Žena jako mužovo zrcadlo je tedy pro muže velmi důležitá – „kdyby neexistovala, muži by si vymysleli“, říká Beauvoir. Ale opět se vracíme ke zmíněné dvojznačnosti – žena bývá například opěvována jako abstraktní ideál, ale odmítána jako objektivní realita, je tou, která muže stahuje k zemi, ztělesněním přízemnosti a nudy. Významné je v tomto směru zvláště manželství, které ženě v očích vlastního manžela nutně ubírá na přitažlivosti. Jako objekt je ale zároveň přístupná každému subjektu a sama si nevěrou může potvrdit svou popíranou subjektivitu. Žena je vždy podezírána z nevěry, už proto, že nikdy nemůže být úplně ovládána. Jako nevěrná však narušuje celý společenský řád (na rozdíl od muže), vina za její selhání pak často dopadá i na muže, který tak přichází o svou čest a v některých kulturách ji získá zpátky jen vraždou provinilé.

       Všechny špatné podoby ženy však plně vystupují jen vedle ženy dobré (v křesťanství vedle ženy-světice). Nejistota ohledně ženské povahy (anděl či ďábel?) ji zároveň činí přitažlivou. Významná jako ženský typ je například prostitutka, symbol zvrácenosti i rozkoše.

Žena má vždy dvojí tvář, je vším a zároveň tak nikdy není tím, co se od ní očekává. V literatuře hraje nepochybně mýtus ženy důležitou roli, jakou důležitost má ale v každodenním životě? Záleží to i na druhu mýtů.   

       Mýtus statický vyzdvihuje abstraktní ideu, jakési Věčné Ženství, jediné a pevně dané – a pokud zkušenost stojí proti němu, pak jsou na vině ženy. Existuje ovšem mnoho vzájemně neslučitelných mýtů o ženách, už zmíněná dvojakost se tedy zdá být podstatnou vlastností Věčného Ženství. Je však zcela zřejmé, že mýty o ženách jsou zaujaté a slouží potřebám mužů, ospravedlnění jejich privilegií.

       Takovým mýtem  je i ten oblíbený o ženské „záhadnosti“. Je sice pravda, že každý člověk je vlastně záhadou pro druhého a že mužům mohou připadat záhadné některé výhradně ženské zkušenosti, ale tak tomu je i naopak, problémem zde je, že svět je viděn z hlediska mužů. Žena jako každá podřízená nebo závislá bytost také často skrývá svou pravou podobu, záhadnost je vždy vlastností otroka.

       Mýtus ženy je v podstatě přepych, který neznají středověcí rolníci ani dnešní dělníci. Mýtus je ale vždy současně užitečný – prostřednictvím náboženství, pohádek, jazyka či tradic pronikají mýty do každého vědomí a ospravedlňují určité uspořádání. Mýtus je falešnou náhražkou skutečnosti. Dnešní obtížná situace ženy se pak odvíjí i od toho, že začíná být uznávána jako subjekt, jako podobná či rovná muži – a na druhé straně stále čelí mýtu ženství. Někdy může být pohodlnější snášet příjemné otroctví, ale návrat už není možný ani žádoucí – jen svým osvobozením od mýtů bude žena moci žít bez rozpolcenosti a stane se plně lidskou bytostí.

 

Pokud budete používat údaje z tohoto textu, uveďte prosím zdroj.