Jdi na obsah Jdi na menu
 


Měšťanský model genderu a jeho kritika

2. 1. 2010

       Jako měšťanský model genderových vztahů bych označila v mnoha ohledech nové uspořádání vztahů mezi pohlavími, které se začalo prosazovat od druhé poloviny století osmnáctého a zejména pak v 19. století. Základem byla (na rozdíl od předešlého období) zásadní polarizace pohlaví a oddělení sfér jejich činnosti. V předchozím období byly někdy větší nerovnosti mezi jednotlivými stavy (než mezi muži a ženami jednoho stavu), což bylo do značné míry nahrazeno étosem občanské rovnosti a stejných práv teoreticky platících pro všechny muže (prakticky nikoliv). V souvislosti s vývojem společnosti se však měnil charakter práce, objevovala se nová povolání a pracovní činnost se začala stále více přesouvat mimo domov. Na řemesle svého muže vykonávaného v domě se obvykle podílela nebo mohla podílet i jeho žena, na jeho práci profesora či úředníka už nikoliv. Důležité je zdůraznit, že je zde stále řeč o modelu platném pro vlivné měšťanské vrstvy, ty byly sice v mnohém vzorem i pro sedláky či dělníky, v praktickém životě však u nich dělba práce mezi pohlavími fungovala jinak, podobně tomu bylo u šlechty.

       Nic to však nemění na tom, že měšťanský model byl považován za ideální a nejpřirozenější. Muž je občanem s občanskými právy, účastní se veřejného života, svou prací zajišťuje rodinu a má v ní rozhodující slovo, je aktivní, nezávislý a racionální. Žena se stará o domácnost, láskyplně pečuje o děti a manžela, svému muži se podřizuje a stará se o jeho odpočinek a zázemí po náročném dni v práci, je pasivní, neschopná se o sebe postarat, emocionální. Toto uspořádání je považováno za dané přírodou a je také uzákoněné novými zákoníky (zejména počátek 19. století). Mužská a ženská sféra působnosti je „vzdálena prostorově i věcně“ (Frévert), jde o dva odlišné světy. Odlišnost navíc není jen prostou komplementaritou, panuje tady jasná hierarchie pohlaví.

       Existují různé názory na konkrétní příčiny a vznik tohoto chápání vztahu a společenského postavení žen a mužů, to však není předmětem této odpovědi na danou otázku. Velký vliv však měli nepochybně mnozí (mužští) myslitelé a filozofové, například Rousseau se svým slavným dílem o výchově Emil.

       Domnívám, že zásadní kritika směřovala k rozporu mezi deklarovaným pokrokem, svobodou, rovností a univerzalismem lidských práv a oproti tomu situací ženy, která byla v této moderní občanské společnosti v podstatě neobčankou bez občanských práv. Muži hlásali osvobození od tyranie absolutistického státu a od společnosti vybudované na stavovských přehradách a nerovnosti, v rodině však měl absolutismus a nerovnost panovat i nadále, což bylo podporováno tezemi o vrozené intelektuální podřadnosti žen a o uspořádání vycházejícím z přírody.

       Ve skutečnosti ale „přirozená“ dělba práce ignorovala fakt, že prosazované ideální a jediné přirozené uspořádání vztahů mezi pohlavími je ve skutečnosti v mnoha ohledech nové, umělé a neodpovídající realitě (což bylo mimochodem kritizováno i prvními ženami zabývajícími se tím, co dnes označujeme jako sociologii), neboť i ženy se podílely na práci v industriální společnosti, byť obvykle pouze jako dělnice. Vyzdvihované emocionální a psychologické působení v rodině - ženám údajně vlastní – bylo ve skutečnosti novinkou, stejně jako nové pojetí ženskosti založené na přirozené cudnosti a větší mravnosti ženského pohlaví (Frévert), podobně nebyla nikdy předtím do té míry oslavována a zdůrazňována „mateřská role“ ženy.    

      S odvoláváním se na moderní ideály spravedlnosti a rovnosti někteří – například Mill – tvrdili, že pozice žen jakožto jakýchsi lepších otrokyň a služek je špatná sama o sobě, navíc je vykreslení ženské přirozenosti a vlastností (na kterém stojí jejich vykazování do soukromé sféry a zdůvodňování jejich podřízenosti mužům) plné rozporů (Wollstonecraft), popis žen vůbec neodpovídá tomu, jaké doopravdy jsou. Mill také dodává, že ženská závislost není výsledkem úvah o spravedlivé společnosti, ale jednoduše uplatňováním zákonu silnějšího a ten by v moderní společnosti neměl mít místo, stejně tak z pouhé exitence ženské podřízenosti nemůžeme vyvozovat zdůvodnění této skutečnosti. Mill také správně poukazuje na to, že se mluví o přirozené roli ženy v rodině, nicméně odpůrci ženské emancipace mají zjevně strach z toho, že umožněním ženské seberealizace mimo rodinu by ženy tuto svou přirozenou roli opustily – proč by to měly dělat, pokud je tak přirozená? Podobný rozpor obsahuje i dílo Rousseauovo, neboť i on hovoří o roli ženy dané přírodou, zároveň se však netají tím, že je třeba ženy k jejich přírodou dané roli donutit.

       Pokud jsou muži a ženy tlačeni do úzce vymezených rolí, omezuje to obě pohlaví, už Masaryk pokazoval například na to, že děti potřebují otce, který by se jim věnoval, nikoliv jen toho, kdo přináší domů peníze. Pro člověka obecně není nic horšího, než když nemůže rozvíjet, uplatnit a plně využít všechny své vlastnosti a společnost nemůže být spravedlivá, pokud to nebude platit i pro ženy. Boj o volební právo, který byl určitou osou první vlny feminismu, nebyl pouze bojem o volební právo jako takové (Havelková), byl také bojem o uznání ženy jako svéprávné bytosti, občanky oprávněné podílet se na veřejných záležitostech, vzdělávat se, vlastnit majetek a mít stejné možnosti, jak bychom dnes řekli, osobního růstu jako muž.   

 

Zpracováno na základě textů Hany Havelkové (První a druhá vlna feminismu: podobnosti a rozdíly), Ute Frevert ( Lidská práva a povinnosti žen na konci 18. století: Měšťanský projekt), Claudie Honegger a Therezy Wobbe (Ženy v kognitivní a institucionální tradici sociologie), T. G. Masaryka (názory na postavení žen a mužů), Olympe de Gouges (Deklarace práv ženy a občanky), Mary Wollstonecraft (Obhajoba ženských práv) a Johna Stuarta Milla (Poddanství žen).

 

Pokud budete používat údaje z tohoto textu, uveďte prosím zdroj.