Jdi na obsah Jdi na menu
 


Třírychlostní rodičovská dovolená z genderového hlediska

10. 7. 2010

Petra Holá

Třírychlostní rodičovská dovolená z genderového hlediska

(Úvaha nejen o třírychlostní rodičovské dovolené)

 

V roce 2008 vstoupila v České republice v platnost nová úprava rodičovské dovolené (RD). Navazuje na dovolenou mateřskou (trvající 28 týdnů), nastoupit na ni může jeden z rodičů a je možné si zvolit variantu dvouletou, tříletou či čtyřletou, přičemž za základní variantu je považována tříletá a měsíční příjem je nejvyšší při dvouleté variantě. 

Na nové úpravě rodičovské dovolené je jistě třeba ocenit možnost volby. Novinkou je zejména varianta dvouleté RD, kterou mohou využít například ženy na vyšších pozicích, které se chtějí rychleji vrátit do zaměstnání a které zároveň nezažijí tak velký propad příjmů. Pozitivní je také zachování možnosti neomezeného přivýdělku k RD při splnění podmínky zajištění dobré péče o děti (ovšem v podstatě mimo předškolní zařízení). Na druhé straně je však zmíněná možnost volby do značné míry iluzí, neboť některé ženy nemohou volit délku RD vůbec (nezaměstnané, studentky), dvouletá varianta je podmíněna výší předchozího příjmu (kolem 16 000 Kč) a navíc nelze jednou zvolenou variantu změnit.

Nová RD je tak sice obecně považována za krok správným směrem, nicméně zároveň čelí mnoha kritickým výtkám (například při srovnávání s RD v jiných zemích). Jako problematická je mnohými odborníky a odbornicemi viděna její délka, která v podstatě nemá ve světě obdoby. Pomineme-li finanční nákladnost (kterou v tomto kontextu nepovažuji za nejdůležitější), vede délka RD k dlouhodobému vyřazení žen z pracovního procesu, k jejich obtížnější pozici na trhu práce atd. Avšak na druhé straně jsou tři nebo čtyři roky doma s dítětem pro mnoho žen v podstatě nutností – za prvé je v ČR špatně dostupná péče o děti mladší tří (nebo dokonce dvou) let, za druhé v mnoha regionech čelí velkému riziku nezaměstnanosti (což lze „řešit“ právě RD), za třetí obecné mínění (včetně uznávaných psychologů či konzervativních politiků) odmítá umisťování mladších dětí do jeslí či školek a mnozí dokonce i jinou možnost než přímou péči matky.

První zmíněný problém by bylo jistě snazší řešit, pokud by se změnil pohled veřejnosti na péči o děti mladší tří let, nejde však jen o větší dostupnost vhodných zařízení, ale také o možnosti jako jsou částečné úvazky, flexibilní pracovní doba (nikoliv ovšem flexibilita ve prospěch zaměstnavatele) atd. – stručně řečeno o řešení v duchu slaďování práce a rodiny. Avšak ani to příliš nepomůže, nezmění-li se jedna zásadní skutečnost – totiž (ne)zapojení mužů do péče o děti. Mluvila-li jsem výše převážně o ženách či matkách, byl to úmysl – v ČR si totiž RD bere pouze zanedbatelný počet (asi procento) otců – navzdory tomu, že současná úprava RD umožňuje vystřídání rodičů.

Zkušenosti z jiných zemí ukazují, že pokud muži vydělávají více peněz a pokud zároveň genderové stereotypy definují péči o děti jako (převážně) ženskou záležitost, je ke změně situace nutné zavést určitá opatření, která muže „donutí“ odvést svůj díl práce v péči o děti (například část RD určená výhradně otcům…). Domnívám se, že pokud by se péče o děti stala mužskou stejně jako ženskou záležitostí, pak dojde zároveň k dalším změnám. Rovnost pohlaví na trhu práce i v rodině (včetně péče o děti nebo jiné členy rodiny), možnost kratších úvazků a flexibilní pracovní doby (nejen pro rodiče), dostupnost kvalitní péče i o mladší děti, co největší volnost ve výběru a v rozvržení RD… to vše by znamenalo určitou revoluci. Ostatně podle názoru některých sociologů éra placené práce v dnešní podobě končí, změny na trhu práce tak možná mohou přispět i ke změnám v genderových vztazích.

Osobně si nemyslím, že je ideální dávat děti od narození do jeslí. Domnívám se také, že existují ženy, které považují za optimální zůstat s dítětem doma co nejdéle a pak je dobré jim to umožnit, stejně tak si myslím, že do určitého období (například do jednoho roku) je z důvodu kojení vhodnější péče matky. Avšak i tak se otec může podílet na péči, i tak může matka alespoň třeba několik hodin týdně pracovat, od ukončení kojení pak mohou být otcové stejně dobrými a vhodnými pečujícími osobami jako matky. Lidé by prostě měli mít před sebou co nejširší paletu možností, kterou jim současný stav stále nenabízí.

Můžeme jít dokonce ještě dál a můžeme se ptát, zda nenastal čas k zásadnějším změnám. Matky v mnoha tzv. přírodních společnostech své kojené děti nikam neodloží ani s nimi nesedí v chýši, prostě si je dají na záda a vykonávají všechny běžné činnosti. I ve vyspělých společnostech jsou zaměstnání, která by se dala skloubit s přítomností malých dětí, u mnoha profesí je nemožnost něčeho takového jen zdánlivá, daná rigiditou našich představ o správném pracovním prostředí nebo odstranitelnými technickými překážkami. Ve větších podnicích si lze zase představit minijesle nebo miniškolky, kam mohou rodiče brát své děti a v průběhu práce za nimi třeba i zajít… Jestliže prostě současný model dost dobře nefunguje, je třeba hledat nová řešení, bourat předsudky a nebát se stát se průkopníky.