Jdi na obsah Jdi na menu
 


Hrdinka v díle Marie Majerové

28. 12. 2009

ÚVODEM

     Tématem mé práce je charakteristika a srovnání několika ženských hrdinek z díla české spisovatelky Marie Majerové. Cílem je ukázat proměny v pojetí ženských postav u Majerové i to, jak se v knihách odráží její názorové přesvědčení a společenská realita.

         K rozboru obrazu hrdinky jsem si zvolila tři díla napsaná v rozmezí zhruba patnácti let, a sice Mučenky (1921), Nejkrásnější svět (1923) a Sirénu (1935). 

         V některých svých knihách se Majerová věnovala přímo tzv. ženské otázce, ale není to úplně stěžejním motivem jejího díla, byť jde o motiv hlavně v její ranější tvorbě častý a okrajově přítomný i v dílech s jinými ústředními tématy. Co se týče vybraných děl, pak nesporně patří k tomuto tématu Mučenky, do značné míry se jím zabývá i Nejkrásnější svět, Siréna pak už tvoří zcela novou kapitolu. 

         V práci bych nejprve stručně zmínila autorku Marii Majerovou a její dílo a dále bych chtěla krátce charakterizovat její názory a přesvědčení, zejména co se týče postavení žen, jejich místa ve společnosti a možné změny jejich situace. Tyto názory jsou bezesporu jedním z výchozích bodů pro chápání některých jejích děl, samozřejmě hlavně těch, které se uvedenými problémy zabývají – a sem patří Mučenky i Nejkrásnější svět.

         Dále bych v jednotlivých kapitolách představila hrdinky výše zmíněných děl, charakterizovala jejich osobnost, případný vývoj i literární zobrazení. Zároveň bych je zařadila do kontextu – co mají s předchozími hrdinkami společného a v čem se liší. Na závěr bych shrnula obsah předchozích kapitol, zejména to, jaký je tedy obraz ženy v tvorbě Marie Majerové (respektive v části její tvorby) a jak se proměňuje. 

 

MARIE  MAJEROVÁ  A  JEJÍ  DÍLO

         Většina prací Marie Majerové je ovlivněna jejím politickým přesvědčením a socialistickými názory - tomu (a zejména tomuto vlivu na smýšlení Majerové co se ženské otázky týče) bych se stručně věnovala v další kapitole. Tady bych jen zmínila, že podíl na utváření těchto názorů měl život Majerové a některá díla nesou určité autobiografické rysy. Proto krátce přiblížím její život, zvláště ty jeho okolnosti, které se odrážejí v rozebíraných dílech, a také její literární vývoj - jak do něj zmíněná díla zapadají a v jaké situaci vznikala.

         Marie Majerová, prozaička, novinářka i překladatelka, se narodila jako Marie Bartošová roku 1882 v Úvalech u Prahy. Matka pocházela z rodiny, která měla pronajatý mlýn. Otec byl řezníkem a zemřel tři roky po jejím narození. Matka se poté přestěhovala do Prahy k sestře a zde se provdala za Aloise Majera. S ním se rodina dostala v roce 1894 do Kladna, kde pracoval jako noční hlídač a později jako hutník. Po nevlastním otci, který jí imponoval mimo jiné aktivitou v dělnických spolcích, si Majerová zvolila své umělecké jméno.

         Po měšťanské škole pracovala Majerová rok jako služebná v Budapešti, později byla písařkou v Praze. Účastnila se zde i dělnického hnutí, dostala se do literárních kruhů. V roce 1901 debutovala verši v Neumannově časopise Nový kult, ale brzy zjistila, že bližší je jí próza, které se od první povídky v časopise (1902) držela. Provdala se za Josefa Stivína  (měla s ním syna Pravoslava) a 1904-1906 s ním žila ve Vídni, kde byl redaktorem českých Dělnických listů. V letech 1906-1907 se jako externistka účastnila přednášek na univerzitě v Paříži, 1908 vstoupila do sociálně demokratické strany. Ve 20. letech stihla vstoupit do KSČ (1921) i se s ní dočasně rozejít, když ji 1929 vyloučili za podpis na prohlášení proti gottwaldovskému vedení, později se ovšem do strany vrátila. Mezitím se také rozešla s manželem a znovu se provdala za Slavoboje Tusara. Pracovala v redakcích časopisů a věnovala se literární tvorbě, od 30. let výhradně. Na cestách navštívila např. severní Afriku, USA, Itálii a Sovětský svaz. Po druhé světové válce (respektive po roce 1948) zastávala řadu kulturně politických funkcí, byla např. předsedkyní Národní ediční rady. Zemřela v roce 1967 jako vyzdvihovaná národní umělkyně.

         Na její literární počátky mělo vliv proletářské prostředí, které poznala v mládí na Kladně, nejprve tedy psala povídky do dělnických kalendářů o těžkém životě dělníků a služek. První dvě knihy, Povídky z pekla a Panenství, jí vyšly roku 1907. Román Panenství stojí na začátku jedné linie její tvorby týkající se citových osudů žen. Patří sem např. povídkové soubory Plané milování (1911), Červené kvítí (1912) nebo Dcery země (1918), často sentimentálně laděné. Můžeme sem zařadit také Mučenky (1921). Další vliv na její tvorbu měly styky s anarchistickou skupinou kolem S. K. Neumanna, to i pobyt v Paříži tvoří inspiraci pro román Náměstí republiky (1914), pojednávajícího o osudech mladého muže v Paříži a jeho deziluzi z anarchistického hnutí. Lyrické přírodní črty jako Z luhů a hor (1919) mají vlastenecký podtext, zcela jiným typem díla je naproti tomu román Nejkrásnější svět (1923), který se věnuje citovému a myšlenkovému zrání jedince v podobě dívky Lenky Bilanské, kterou zde sledujeme od raného dětství až k přesvědčené revolucionářce za lepší (rozuměj socialistický) svět.

         Majerová sepisovala také své zážitky z cest, vycházejí jí např. Dojmy z Ameriky (1920) nebo Den po revoluci (Co jsem viděla v SSSR, 1925). Stejně jako Nejkrásnější svět se k myšlence socialistické revoluce hlásí i román Přehrada (1932), v němž  Majerová, stejně jako např. v Siréně, uplatnila některé postupy moderní prózy - např. paralelnost, přesahy časových pásem nebo začleňování dokumentárních textů. Vrcholem díla Majerová jsou zřejmě Siréna (1935) a zejména Havířská balada (1938), díla tématicky blízká (Havířská balada vlastně obsahově navazuje na Sirénu), nicméně lišící se po formální stránce. Siréna je sociální kronikou zachycující osudy jedné rodiny i celého Kladenska, zatímco Havířská balada je obrazem osudu horníka a jeho ženy jako dvou typických představitelů jedné třídy.

         Po roce 1945 psala Majerová spíše drobnější nepříliš významné práce, šlo hlavně o různé povídky a reportáže typu Zpívající Čína (1954) - oslavující  vítězství komunismu. Častý je zde schematismus v duchu vládnoucí ideologie, ostatně v tomto duchu Marie Majerová zasahovala i do svých starších děl. Přepracován byl takto i Nejkrásnější svět, o tom se ještě zmíním v příslušné kapitole.

         K dalším aktivitám Marie Majerové patřilo i překladatelství - hlavně z francouzštiny. Kromě toho psala různé stati o literatuře, divadelní kritiky a nelze zapomenout na tvorbu pro děti a mládež, kam patří např. různé výbory pohádek nebo klasická dívčí četba Robinsonka (1940). Několik knih bylo zfilmováno, např. Siréna.

         Politické přesvědčení Marie Majerové a její názory na tzv. ženskou otázku tímto ovlivněné bych ještě krátce přiblížila v následující kapitole, neboť to bezprostředně souvisí s pojetím pak dále rozebíraných knih.

 

MARIE  MAJEROVÁ,  JEJÍ  POLITICKÉ  PŘESVĚDČENÍ  A  NÁZOR

NA „ŽENSKOU  OTÁZKU“ 

         Po roce 1989 se obraz českých literárních dějin značně změnil. Autoři, do té doby sotva zmiňovaní nebo neuvádění, se někdy stali klíčovými postavami české literatury. Paralelně na druhé straně mnohé uznávané literární ikony komunistického Československa upadly téměř v zapomnění. Změnil se i obraz Marie Majerové. Jestliže slovníková příručka z roku 1985 uvádí, že dílo národní umělkyně Marie Majerové „patří mezi nejhodnotnější položky socialistického kulturního dědictví“, pak podle Přehledu české literatury  20. století (1998) „měřeno čistě uměleckým metrem, bude mít Majerová místo pouhé řadové spisovatelky, kterou její doba a nezakrývaný politický podtext knih vynesly na určitou chvíli do literárního nebe.“

         Přestože dílo nelze jistě hodnotit pouze podle ideového smýšlení autora a přestože politicky angažovaní spisovatelé zůstávají pochopitelně i nadále součástí české literatury, je zjevné, že dílo Marie Majerové (a mnoha dalších) bylo často negativně ovlivněno snahou uplatnit v něm ideologii.

         Tato práce neusiluje o zhodnocení tří rozebíraných děl z tohoto hlediska, zaměřuje se na pojetí ženských postav a v souvislosti s tím na to, jak Marie Majerová chápala „ženskou otázku“ a do jaké míry byl její postoj k tomuto problému ovlivněn právě jejím socialistickým přesvědčením.

         Ženy a jejich osudy či postavení tvoří významné téma v tvorbě Majerové. Od počátku tvorby v jedné linii svých děl reaguje právě na otázku situace žen ve společnosti a jejich specifických problémů.

         Právě první polovina 20. století byla dobou, kdy docházelo k nejvýraznějším změnám v postavení ženské populace. Když začala Marie Majerová psát, na univerzitách i gymnáziích už studovaly dívky, ale byly zde stále spíše výjimkami a novinkou. V té době také ještě neměly volební právo ani přístup do mnoha povolání. I po vzniku republiky (1918) byla rovnoprávnost žen a mužů spíše teorií než praxí.

         V této atmosféře tedy psala Marie Majerová.např. knižní prvotinu Panenství, příběh dívky Hany, pražské služky, která se stává obětí společenských poměrů, jež jsou charakteristické svou pokryteckou morálkou a kde i panenství je považováno za zboží, které zvyšuje hodnotu nevěsty.

         Do této řady prací patří také několik povídkových souborů - např. Plané milování (1911), Červené kvítí (1912) nebo Dcery země (1918). Často sentimentální povídky představují z velké části ženy trpící, ženy-oběti, ostatně patří sem i Mučenky z roku 1921, které už názvem vyjadřují hlavní charakteristický rys ženských postav. Na druhé straně se zde setkáme i s opačnými typy žen - sobeckými a dravými.

          Také ženské postavy z románu Náměstí republiky (1914) nejsou podány zrovna jako vzory hodné následování, přes proklamace o svobodě a nezávislosti nejsou o nic svobodnější než ty ostatní. Svou ideální hrdinku stvořila Majerová až v románu Nejkrásnější svět (1923). Lenka je nejen bystrá, odvážná a aktivní, ale hlavně pochopila společenskou podmíněnost nerovnoprávného postavení ženy a začala proti ní bojovat. Tato podmíněnost přirozeně spočívá v kapitalismu - a jenom socialistická revoluce ji může změnit.

         Trochu jiného typu než poněkud intelektuálská Lenka jsou prosté ženy v Siréně nebo Havířské baladě (obě z 30. let), o tom blíže v příslušné kapitole. Po druhé světové válce už Majerová napsala k tomuto tématu minimum, snad jenom Dívky tepané ze stříbra (1964), kde „konfrontovala bezvýchodnou situaci hrdinek jeho básně (Šrámkovy Ada, Minka a Marta) s perspektivami, jaké má dnešní dělnická mládež.“ Také Robinsonka (1940) je zcela jinak pojatou knihou o dívčím dospívání než meziválečná produkce dívčích románků.

         Tento výčet ukazuje, že od počátku byla „ženská otázka“ u Majerové spjata s politickým přesvědčením. J. Nejedlá v knize o Majerové důrazně odmítá, že by snad toto téma u Majerové mělo něco společného s „buržoazním ženským hnutím“. Pochopitelně, to totiž neusilovalo o svržení „vykořisťovatelského řádu“. Avšak navzdory tomu, že Majerová odmítala „buržoazní feminismus“ a na rozdíl od něj „emancipaci ženy viděla mnohem komplexněji (…) a její ideály a úsilí směřovaly k mnohem hlubším společenským proměnám“ (Nejedlá, str. 37), z dnešního hlediska se zdá, že i přes stálé spojování problémů žen se socialistickým hnutím měla Majerová, co se změny postavení žen týče, s „buržoazním feminismem“ víc společného, než by asi sama chtěla.  

 

SMRT  JAKO VÝCHODISKO

         Mučenky (1921) jsou posledním dílem v řadě povídkových souborů o často až sentimentálně laděných osudech žen. Před nimi vyšly např. Plané milování (1911) nebo Dcery země (1918), do této linie můžeme zařadit i román Panenství (1907).

         Sám název souboru je dostatečně výmluvný. Mučenky – to jsou mučednice a trpitelky, ženy nešťastné a často s tragickým životním koncem.

         První ze čtyř povídek, Hodina přetěžká, má děj, který lze shrnout velmi stručně. Hrdinka Olga se nedokáže vyrovnat s odcizením a nevěrou svého muže a ukončí svůj život sebevraždou.

         Povídka začíná krásného červnového dne ve mlýně plném života, ale uprostřed něj nacházíme hlavní hrdinku Olgu, se „zasmušilým“ čelem a „ztrnule“ hledící. Je zde malý synek, krása přírody, ale nic nedokáže Olgu vytrhnout ze žalu, „seděla v tomto krásném ránu jako truchlivý zbytek tmy a noci“.

         Příčinou toho je, jak se dozvídáme, její manžel. V poslední době se jí odcizil, tráví noci mimo domov a Olga tuší, že je jí nevěrný. Vzpomíná na to, jak se do něj zamilovala, jak ji miloval a nechápe, jak se mohl tak změnit - teď mu je lhostejná, možná dokonce na obtíž. Přítelkyně Jitka, vychovatelka jejích synků, se ji snaží přesvědčit, aby se snažila na to nemyslet, věnovat se sobě nebo synkům, ale marně, manžel znamená pro Olgu všechno. Tak pomalu plyne den, v dusivé atmosféře, která jako by předznamenávala tragický závěr dne. Tehdy Olga náhodně odhalí manželovu nevěru, je jí potvrzeno to, co už dlouho tušila. Neunese tento fakt a utopí se v rybníce.

         Z Olžiných myšlenek a výroků jasně vysvítá, co pro ni znamená manželství a její muž – všechno. Ještě před svatbou říká : „Nikdo nezná Ladislava tak dobře jako já. On zkrátka beze mne nemůže být. Jsem mu nezbytná jako vzduch a voda, náležím k němu jako stín k předmětu, a nebudu-li já u něho, slunce na něho nezasvitne.“ A když Jitka navrhuje, aby na něj tolik nemyslela a trochu ho odstranila ze svého života, Olga poněkud pateticky vykřikuje: „Nemohu! Bez něho nemohu!

         Dobovým ideálem ženského poslání, přinejmenším v Olžině části společnosti, byla nepochybně žena žijící pro manžela a děti, žena bez jiných zájmů. Olga sama říká, že k Ladislavovi náleží jako „stín k předmětu“, zjevně se tedy zcela ztotožňuje s rolí jakéhosi manželova doplňku a garanta jeho pohodlí. Nikdy zřejmě nepomyslela na to, že by mohla mít jiný osud, ale nikdo jí neřekl, že život nemusí odpovídat vytvořenému ideálu. Podle jejích představ by ji měl manžel stále milovat a projevovat jí určitý vděk za to, že on je jejím životem, tím, na kom jedině závisí. Skutečnost je ovšem taková, že manžel tuto oběť nikdy neocení a po určité době mu žena visící na krku začne být spíše na obtíž, stane se více mlýnským kamenem a její neúnavná láska a péče ho začne dusit – co by ale Olga mohla dělat jiného?

         Olga je bezesporu jemná a citlivá bytost, otázka je, do jaké míry může být čtenáři sympatická. Celkem vzato, to, co jí přihodilo, je událostí poměrně běžnou, nikoliv takovou tragédií, která by ospravedlňovala její zoufalství. Pro Olgu to však nepochybně je tragédie - je to procitnutí ze snu do reality, z krásných ideálů na dno skutečnosti. Olga zjišťuje, že její přitakání a podřízení se zdánlivě platným pravidlům jí nezajistilo štěstí.

         Jako hrdinka neschopná žít bez závislosti na svém muži, neschopná vyplnit prázdnotu bez něj je Olga slabá a podléhající první ráně osudu, ale je zvláštní, že její smrt zřejmě není jen poslední slabostí. Když najdou její mrtvolu, usmívá se: „ ,Vyzrála jsem na vás,´ jako by pravil němý ten úsměv.“ Možná můžeme toto gesto, sebevraždu, chápat svým způsobem i jako akt určitého vzdoru nebo výsměch pravidlům, podle kterých dosud žila.

         Svůj význam má nepochybně i prostředí, v němž hrdinka žije. Olga nemá žádné hmotné starosti, i o děti se jí postarají jiní. Marie Majerová v této i následujících povídkách kritizuje situaci ženy v „měšťáckém“ prostředí a společenský řád, který tuto situaci umožňuje. Nemůžeme si v Hodině přetěžké nevšimnout postavy děvečky Madleny, kterou autorka staví do určitého protikladu s utrápenou a trpnou Olgou - děvečka je naproti tomu zdravá, boubelatá, pracovitá a veselá. Nejspíš proto, že pochází z „morálně zdravějších“ venkovských vrstev. A stejně jako její paní tu představuje typizovanou postavu, zastupuje určitou společenskou vrstvu.          

         Také hrdinka povídky Medailónek se musí vyrovnat s nevěrou svého manžela, jenom za jiných okolností. Poté, co manžel padl ve válce, zjišťuje, že měl s jinou ženou dítě. Poznává, že obraz jejich manželství, ve který až dosud věřila, byl falešný. Přesto cítí takovou prázdnotu bez něj, že by byla ochotna starat se o jeho dítě, věnovat teď svůj život jeho dítěti, ale to jí není dopřáno a ona tak končí sama, nešťastná a zrazená.

         V úvodu, krátce po mobilizaci, doprovází tato bezejmenná hrdinka muže na ulici, už ví, že za pouhých několik dní musí její manžel odejít do války a ona zůstane sama. Jejich vztah se zřetelně rýsuje už tady na začátku. Ona neví, neumí si představit, jak bude žít bez něj, jemu není příjemný její projevovaný zármutek a slzy na ulici. Odchod muže je pro ni skutečnou tragédií, ještě před jeho odchodem: „vyčerpává křehké tělo bouřlivými projevy lásky; plazí se oddaností, nabízí ponížené oběti; prudkými a pánovitými slovy vymáhá sobě tisíce přísah věrnosti.“

        Po jeho odchodu v podstatě neví, jak žít, ponořuje se proto do minulosti, vrací se k jejich známosti, i k chorobě, která ji přepadla krátce po svatbě a kdy musela trávit dlouhou dobu v lázních. Po návratu se s nadšením vrhá do společného života, ale „obraz manželství, jak jej prožívala od doby svého uzdravení, nepodobal se ani trochu obrazu, jaký si črtala v dívčích snech“. Ona se zabývá jen jím, „byl podmínkou jejího štěstí“, ale on je často duchem nepřítomný, žije i jiným životem.

          Teprve po jeho smrti zjišťuje, proč už pro něj nebyla vším. Může ji snad utěšit, že druhá žena, nedosahující její „úrovně “, pro něj byla spíše jakousi náhradnicí v dobách její nemoci?

         Hrdinka povídky není ničím výjimečná, příznačně se ani nedozvíme její jméno. Olze je podobná ve svém upnutí na manžela, na představu, kterou si kdysi udělala o manželství (a k níž byla zřejmě také vychována). Její muž se jí tak nevzdálil jako muž Olžin, ač ho možná někdy poněkud obtěžovala přizpůsobováním nebo stálou  důvěrou v lidi - vždyť on sám nebyl této důvěry hoden. Milovala ho dokonce tolik, že by byla schopna milovat jeho dítě, zapomenout na ponížení, které jí způsobil svou nevěrou.

         Stejně jako Olga ani ona nemá jiné zájmy než manželství, nemá ani hmotné starosti - pochází ze stejného prostředí. Válku vnímá teprve, když povolají jejího muže, jinak ji by snad ani nezaznamenala. I ona se musí vyrovnat s rozporem mezi vysněnou představou manželství (která trvala jen několik měsíců po svatbě) a skutečností, na kterou ji nic nepřipravilo.

         Konec této povídky je realističtější než zakončení Hodiny přetěžké (tento název mimochodem označoval chvíli, v níž se Olga dozvěděla o nevěře manžela a ztratila svůj sen o manželství – podle básně v povídce použité; název povídky Medailónek zase značí předmět, který prozradil hrdince manželovo tajemství). Hlavní postava nespáchá románovou sebevraždu, ale bude prostě žít dál. Necítí hořkost ani vztek, odpustila mu, ale cítí bolest a prázdnotu, vždyť manželova nevěra vrhla stín na předchozí roky. A kromě toho - jak bude žít bez něj?

         Otázka, třetí povídka souboru, nám představuje zdánlivě odlišnou ženskou postavu. Mladá žena Markéta se náhle zastřelí, ačkoliv na první pohled měla všechny předpoklady být spokojená a šťastná. Bezejmenné vypravěčce, vystupující pouze v několika větách na začátku a na konci povídky, líčí její osud Markétin kamarád.

         Markéta byla veselá a chytrá, měla mnoho obdivovatelů, mezi nimi i vypravěče a také jistého Vernera, kterého nikdy nedovedla příliš rázně odmítnout, neboť jejím charakteristickým rysem byla snaha nikomu neublížit. Markéta pracuje jako asistentka kreslení na odborné škole, provdá se za profesora T., kterého velmi miluje. Ten však brzy odchází do války a znovu se jí začíná dvořit Verner. Ani teď ho Markéta nedovede rázně a ostře odmítnout, bere ho jako kamaráda. On se však k ní, v době návštěvy manžela, zachová jako milenec. Příliš žárlivý manžel uvěří její nevěře a ona se ze zoufalství zastřelí.

         Markéta je na rozdíl od obou výše zmíněných hrdinek přinejmenším na první pohled emancipovaná mladá žena. Studovala, má vlastní práci, před svatbou žila sama, ačkoliv to tehdy nebylo běžné a veřejnost hleděla na podobné ženy s nedůvěrou. Láska ji zcela pohltí, po odchodu manžela téměř nevychází z domu. Navíc je výrazně kladnou postavou, je líčena především jako vždy ochotná pomoci a neubližovat jiným.

         Přesto se i tato hrdinka nedokáže vyrovnat s koncem svého snu. Její manžel jí udělá strašnou scénu, hned ji považuje za vinnou a nevnímá její obhajobu. Nezná ji natolik, aby věděl, že Markéta by mu nikdy nedokázala být nevěrná. Její zklamání z jeho postoje i z jeho samého, představa dalšího života bez jejich lásky - to vše je pro ni natolik nepřijatelné, že raději ukončí svůj život. Pod povrchem se tak Markéta vlastně podobá oběma předchozím hrdinkám, stejně jako Olga se nedokáže vyrovnat s realitou.

         Povídka může působit poněkud uměle, zdá se nám, že pro Markétu by nemohlo být tak těžké obhájit a dokázat svou nevinu. Proč by se moderně založená mladá žena zastřelila jen proto, že ji manžel neprávem obviní z nevěry? Problém je zřejmě právě v tom, že Markétu zničil postoj jejího muže, zborcení ideálu, ve který věřila. Ani ona ještě není tak silná, aby dokázala s něčím takovým žít.

         Doba, v níž žije, jí navíc nevěří. Markéta studovala přes nesouhlas svých tet, u nichž vyrostla a jako mladá žena žijící sama, přijímající mnohé návštěvy, není zrovna někým, komu by bylo důvěřováno.

         Otázka, název této povídky, může mít více významů. Na konci si vypravěč klade  otázku, zda říci Markétinu manželovi pravdu, v širším významu však název může znamenat i otázku nad Markétiným osudem: Proč to udělala? Proč nedokázala víc bojovat, když byla nevinná? Proč se nedokázala vyrovnat s nepřikrášlenou skutečností, zvláště jako inteligentní a vzdělaná moderní žena?

         Poslední povídka nám představuje hrdinku věkově nejstarší, také u ní se nedozvíme jméno. Je to žena středního věku, matka dvou téměř dospělých dětí. Na ulici potkává přítelkyni z dívčích let Věru a přijímá její pozvání na návštěvu. V krásném domě si uvědomuje nejen prázdnotu Věřina života, ale zamýšlí se i nad svým. Je přesvědčena, že její život je více naplněný. Brzy po svatbě se sice rozplynuly její sny o manželství a manžel se pro ni už v podstatě stal někým cizím, zato žije svými dětmi. Nežije zdaleka v takovém přepychu jako Věra, přesto má pocit, že proti Věře v jejím přepychu není opuštěná a osamělá. Když však přijde domů, uvědomí si, že její děti už mají svůj život. Syn odchází na frontu, dcera za svým milým a před ní je náhle stejná prázdnota jako před Věrou.

         Hrdinka povídky (nazvané Babí léto) se může zdát nejrozumnější a nejvyrovnanější. Ve vztahu s manželem nenašla očekávané štěstí, smyslem života se jí však staly děti. Ostatně, jinde by ho najít nemohla, protože ji vychovali v tom, že „osobní zájmy a radosti jsou škodlivé a nevhodné zbytečnosti“. Možná měla v mládí jiné představy o životě, ale musela se přizpůsobit. Patří teď k ženám, pro které má největší význam užitečnost, neúnavná péče o domácnost a radostí jsou pro ni pouze děti.

         Její kamarádka Věra si žije v přepychu, za muže má talentovaného skladatele, ale ani ona není spokojená, byť se tak snaží působit. Nemá práci ani děti, manžel je ponořen do své hudby a ji samotnou stěží vnímá. Svou samotu se Věra snaží zaplnit malováním, má k němu skvělé podmínky, ale není to jejím skutečným zájmem, něčím, co by ji pohlcovalo nebo skutečně uspokojilo. Také se neustále stará o to, aby vypadala mladě a hezky, „jen aby nemyslila na budoucnost a na nesmírnou, pustou a neutěšenou prázdnotu, kterou v ní tušila“.

         Hlavní hrdinka pociťuje ohledně svého osudu jistou nespravedlnost, například když vidí, jak se Věra snaží rozptylovat v nudě malováním. Ona sama totiž možná měla talent, ale mohla ho snad pěstovat? Také si uvědomuje, že ženy nemají tolik možností jako muži účastnit se života společnosti nebo veřejného života, ale je přesvědčena, že děti mohou stačit k naplnění života. Myslí si to ale jen do té doby, než si uvědomí, že její úloha jako plně zaměstnané matky už pomalu končí, děti začínají žít svůj život. Má v tu chvíli pocit, že je ztratila navždy, nepovažuje jejich brzký odchod z domova za přirozenou skutečnost, nýbrž za zničení svého života, neboť děti byly tím jediným středem, kolem kterého se točila její existence. Brzy odejdou „a ona tu zbude sama, sama na prahu stáří jako na prahu prázdné, vybrakované světnice, v níž je v prachu, vše pokrývajícím, napsáno jediné: Co potom? Co potom?“ 

         Takové jsou tedy ženy v povídkovém souboru Mučenky. Mají toho mnoho společného. V první řadě to, že nejde o výjimečné osobnosti, ale o obyčejné ženy, představující v autorčině pojetí typizované postavy své doby a také společenské třídy.

          Všechny hledají smysl života v manželství, v muži a v dětech – a žádná ho zde nenachází. Byly vychovány k tomu, aby zapíraly své vlastní zájmy a obětovaly se ve prospěch rodiny a všechny byly přesvědčeny o tom, že v manželství najdou své štěstí, zhroucení tohoto snu dvě z nich přivede až k sebevraždě. Nikdo jim neřekl, co mají dělat, když ztratí lásku svého manžela nebo jeho samotného. Hrdinka povídky Babí léto si uvědomuje: „my ženy jsme (…) ochuzeny o veřejné, všeobecné zájmy a vztahy k ostatním lidem, oklestili nás jako stromy ve francouzské aleji, které smějí dosahovat haluzemi až k určité čáře a dále ne.“

         Leitmotivem života těchto žen je samota a prázdnota, která přichází, když se rozplynou jejich představy o životě. Jejich muži mají svou práci, zájmy, veřejnou činnost, možná je jen logické, že je jejich ženy hovořící o lásce a domácnosti přestanou zajímat po prvotním erotickém okouzlení. Tak je to zejména u hrdinek první a čtvrté povídky, určitým způsobem se od ostatních žen liší hlavně Markéta, ač spíše jen na první pohled.

         Život tří hrdinek negativně ovlivnila válka, i ona se může podílet na zničených vztazích a deziluzi žen v Mučenkách. Ale samotná válka rozhodně nemohla zavinit jejich tragické osudy, zato se na něm podílela jejich pasivita, neschopnost čelit osudu – jakoby podléhaly předurčení o ženském údělu.

         Samozřejmě je možné s takovýmto pojetím polemizovat, ale (nejen) Majerová byla přesvědčena o tom, že výchova dívek ve zmíněném duchu je škodlivá a že jim nemůže přinést štěstí a naplnění. Kritika tohoto systému je však u ní navíc spjata s kritikou celého společenského řádu, jehož je tata výchova a směřování dívek součástí, proto tuto situaci může změnit pouze revoluční změna celé společnosti.  

 

HLEDAČKA IDEÁLNÍHO SVĚTA

          Román Nejkrásnější svět je dílem, které se už vědomě hlásí k myšlence socialismu, hovoří se zde o něm jako o jediné možné alternativě společenského uspořádání.

          Nejkrásnější svět (1923) je vlastně vývojovým románem, který líčí zrání ústřední hrdinky Lenky Bilanské od příchodu na svět až k uvědomělé agitátorce. Obsah lze shrnout stručně: Lenka vyrůstá ve mlýně, který má její rodina generace pronajatý. Je nejmladší z pěti dětí a miláčkem své matky, zatímco otec je despotický tyran. Lenka touží po jiném životě, odchází, už znalá nových myšlenek, do Prahy, a tady nachází lásku a hlavně své poslání - bojovat za jiný svět.

         První část knihy, sledující Lenčino dětství a rané mládí, působí jako tradiční venkovský realistický román. Autorka líčí Lenčin vývoj doslova od prvních krůčků, kdy malá holčička objevující krásy světa je vykázána otcem z kvetoucí zahrady nebo kdy si děvčátko uvědomuje, že studánka, louky a vše ostatní nepatří jen jí, ale i ostatním. Příhoda s otcem nám navíc prozrazuje jeden důležitý fakt: „Od těch dob se neměli rádi – Lenka a otec; … “. Matka Lenku naopak miluje více než ostatní, snad do ní vkládá jakési své naděje a touhu po lepším světě. Sama pro Lenku ovšem představuje spíše negativní příklad, protože v soužití s mužem - despotou: „Mlynářka ztrácela vůli a odvahu vzepříti se a oddávala se pomalu osudu, proti němuž nedovedla bojovati.“ Stává se vlastně jakousi „mučenkou“. Nedokáže ani bránit svou dceru Marii, kterou otec neprávem zbije – jediný, kdo v této situaci zareaguje, je Lenka: „Jakmile se jí (Marii) vydral první výkřik bolesti, ihned nalezl odezvu u Lenky. Jediná rána zasáhla obě. Lenka zkřivila obličej, seskočila s pece; duch odporu probudil se v ní, a hnal ji přímo na otce; chytila ho za cíp zamoučeného kabátu a drobnou pěstí jala se ho bušit do beder, do zad, kam dosáhla.“        

         Je vlastně zajímavé, že autorka si pro svůj příběh o vývoji dívky v revolucionářku nezvolila dívku z dělnické rodiny nebo skutečně chudého venkovského prostředí. Její Lenka naopak pochází z rodiny, která má ve vesnické hierarchii vyšší postavení a otec je jedním z místních „vykořisťovatelů“. Lenka je však od počátku líčena tak, jakoby přirozeně směřovala ke své dráze bojovnice za sociální spravedlnost, ačkoliv na samém začátku musí překonat určité sobectví (když chce mít všechno pro sebe) a povýšenost. Pocit jisté nadřazenosti má nad chudým spolužákem Otou, kterého nějaký čas ponižuje, ale když se chlapec proti jejímu jednání konečně vzepře („Vy jste – tak zlá jako pan otec, váš tatínek!“), zastydí se. Důležitou výpovědní hodnotu má to, že je to zmínka o podobě s otcem, co se jí hluboce dotkne. Lenka nechce být jako otec a on jí poprvé dává možnost a sílu bouřit se proti nespravedlnosti a útlaku. To, že nechává hrdinku trpět pod vládou tyranského otce, je od spisovatelky vlastně zdůvodnění toho, proč si pak hlavní hrdinka palčivě uvědomuje sociální nespravedlnost. Neméně důležité je to, že se Lenka proti svému otci bouří a nakonec dokáže utéci a dostat se z jeho vlivu, je tedy představována jako dívka se schopností bojovat a měnit svůj osud.

         Když Lenka jako dospívající dívka přemýšlí o světě, touží hlavně po jiném životě, po něčem víc, než je dřina ve mlýně. Chce se vzdělávat, studovat, má pocit, že je jiná než ostatní: „Ne, tento svět se Lence nelíbil. Byla tu cizí, snad se sem narodila omylem? Takový ošklivý, neutěšený svět! (…)… všichni ti domácí ve mlýně, i sedláci v obci, i bezzemkové na Hradčánkách jsou tvorové bez křídel! (…)… nic nechtějí a o nic lepšího neusilují.“

         Pro Lenku je v tomto ovzduší samozřejmě velkou radostí škola. Její matka je pyšná na dobré známky svého miláčka, ale když se pochlubí pěkným vysvědčením svým sousedkám, ty „usuzovaly, že Lenka se měla narodit chlapcem, pak by bylo vše v pořádku. Takto do očí chválily, po straně říkaly: Nač toho ženská potřebuje?“ Ocitáme se tedy v době, kdy ženské vzdělání nebo samostatnost ještě nejsou něčím běžným. Ještě se o tomto problému zmíním později.

         Autorka rozdělila knihu do šesti kapitol, výše zmíněné události spadají do prvních dvou (Blankytná obloha a Domove, domove…). Název první se vztahuje zřejmě k důležité příhodě v zahradě, kdy se dívenka poprvé setkává s nespravedlností. Ve druhé kapitole sílí Lenčina nespokojenost se životem, který vede, pociťuje „tesknotu a neutišenou touhu“. Setkává se synem své kmotry Romanem, který obdivuje její krásu, ale muži Lenku v této chvíli nezajímají – mluví s ním o tom, že chce něčeho dosáhnout a nechce se vdávat. Tajně čte a stále sní o jiném životě.

         Poměrně důležitou roli zaujímají v knize osudy Lenčiných dvou sester, rozvíjené právě v první a druhé kapitole. Obě představují určitý typ. Se starší Marií má Lenka dobrý vztah, Marie je líčena jako laskavá, mírná a poddajná bytost. Lenka ji má sice ráda, ale nemůže nevidět, že Marie (podobně jako matka) je z žen, které jsou vždy ochotny se podřizovat a obětovat, později ji dokonce s jistou nadsázkou označí jako „rozenou otrokyni“. Její druhá sestra Anna sice takto poddajná není, ale zato uznává zákony nutné k udržení majetku a postavení, není nijak citlivá, spíše je (hlavně ke konci románu) líčena jako egoistická příslušnice „vykořisťovatelské“ třídy. Všechny tyto tři ženy, matka, Marie a Anna, tedy představují tři, respektive dva (matku a Marii můžeme vidět jako jeden typ) negativní obrazy ženství, ke kterým se Lenka nemůže nijak vztahovat a které jí nemohou rozumět.

         V kapitole Mezi zahradami Lenku stále dusí okolní prostředí, ale ještě nenachází odvahu uniknout. Prohlubuje se zde její chápání sociální nespravedlnosti, o což se zaslouží tři muži. Poprvé se setkává se socialistickými myšlenkami v podobě Oty, kterého kdysi ponižovala. Pýcha, nadutost a sociální nadřazenost je představována bratrem Antonínem, který svedl a opustil chudou dívku, a hlavně bohatým sedlákem Hladíkem, kterého Lenka odmítne a on se ji pokusí znásilnit. Tato událost je do značné míry v této kapitole klíčová, protože Lenka „teprve nyní pozorovala, jak jí bylo dobře před tímto večerem, jako Evě, dokud ještě nespatřila stromu poznání. Její útěk se podobal unikání osudu; běžela kupředu, jsouc štvána strachem z neodvratného. Její zastavení v této křížové cestě poznání ohromovala ji vtíravým uvědomováním vlastního ženství.“ Dosud se Lenka považovala za natolik jinou než ostatní, že neuvažovala o svatbě ani o sexualitě, toužila po něčem lepším, než je svatba. Když přichází po této události domů, dozví se o nadcházející svatbě své sestry a reaguje odporem: „Měla právě tak dost vdávání a ženění, (…).  Pocítila prudký odpor, štítivý hnus k mužům, kteří obcházeli neustále kolem žen a dívek, aby je buď sobě získali nebo si je podrobili a zotročili nějakým mrzkým a lstným způsobem.“ Lenka vidí manželství jako podrobení a proto se vdávat nechce. Vidí před sebou jen dvě možnosti – manželství jako konec ženské autonomie a ambicí nebo svobodu a uplatnění bez muže.

           Dá se říci, že ve svém postoji k této otázce do značné míry reaguje na klima ve společnosti. Román, konkrétně část, kdy už je Lenka dospělá a zabývá se vztahy k mužům, se odehrává krátce před válkou, v době první světové války a bezprostředně po vzniku Československa, vyšel pak v roce 1923. Byla to doba, kdy už měly ženy možnost věnovat se různým povoláním a po roce 1918 měly podle zákona plnou rovnoprávnost s muži, prakticky však nebylo běžné, aby se žena plně věnovala své profesi a zároveň byla vdaná. I když se Lenka později zamiluje, musí se potýkat s rozporem – na jedné straně je její vztah a pokušení se mu plně oddat, na druhé její práce a „poslání“, kterému se chce věnovat s nezmenšeným nasazením. Zároveň se v jejím odsuzování manželství projevuje zjevně i  kritika „vlastnického“ vztahu muže a ženy, ovlivněná jejím socialistickým přesvědčením.

         V další kapitole Dlaně ukřižovaných, která líčí mimo jiné počátky manželství Lenčiných sester, uvažuje Marie takto: „neměla o poslání ženině napudrovaných představ. Připadalo jí po tom, co slyšela, křížovou cestou a krvácejí ranou“. Tento „ženský úděl“ ovšem Lenka nehodlá přijmout. S Otou, který jí nosí knihy, diskutuje o socialismu a nespravedlnosti na světě. Cítí se být povolána k tomu, aby měnila svět, konkrétně aby např. roznášela odborářské noviny. Přemýšlí o svém vztahu k rodičům – otec ji vlastně utiskoval, matka ji sice milovala, ale nebylo v té lásce i sobectví? Cítí soucit ke všem chudým a ubohým a tak přijímá socialismus jako jedinou možnou odpověď. Konečně zná svoje poslání a jistě souhlasí s tím, co jí říká Ota: „Jste bohata, soudružko Bilanská, neboť znáte cestu, kudy z otroctví. Ukazujte ji ostatním. “

         Konečně se rozhodne odejít z domova a odchází do Prahy k sestře Marii, zrovna v den, kdy začíná první světová válka. Zde se zapisuje do kurzů dělnického spolku a nakonec se stává ošetřovatelkou raněných – „Ošetřovatelství připadalo jí jedině správným povoláním pro ženu za války.“ Když přemýšlí o své budoucnosti, nevylučuje už sňatek nebo vztah s mužem, ale i pak se chce sama živit, neboť „vlastní groš dodává ženě sebevědomí“. V nemocnici se znovu setkává s Romanem a zamiluje se („Roman byl z mužů, kterými se zabývají obraznosti žen.“), zároveň  sní o tom, že spolu s koncem války přijde, stejně jako v Rusku, revoluce, která změní celý svět.

         V předposlední části knihy, Venit hora, se Lenka vrací domů, když její otec umírá, ale jen si tady uvědomí, jak jsou jí všichni cizí. Naproti tomu „srdce její živelně se přidalo ke všem, kteří se plahočili na polích, přijímajíce od slunce jen bič úpalu a od země jen mrzačící vliv hlíny a nikdy, nikdy jejich požehnání. Ke všem, které viděla utráceti nejkrásnější část života v továrnách, v dílnách bez světla, bez vzduchu, odnášejícím na svých duších i tělech všechnu kletbu výroby: zranění, pozvolné otravy, mrzačení údů, mor souchotin, omezování duševních obzorů …“. Znovu se zamýšlí nad svou matkou, nad jejím truchlením pro nemilovaného muže: „Matka byla žena oddaná, jako tisíce ostatních, které výše nevyrostly pod nízkým nebem tohoto řádu. Byla oddaná, či spíše poddaná. V tom to vězí. Otrocké poddanství ji k němu poutalo. A protože neměla jiného zájmu na světě, než jeho, když děti vyvedla, a ony se rozutekly z nemilovaného domova, přimkla se k němu a zhynula s ním, ubohá maminka.“

         Stále aktivněji se účastní hnutí za sociální spravedlnost, dokonce začne řečnit na schůzích chudých. Když se její sestra bojí, že ji zavřou, odpovídá: „Ať zavřou! Chtěla bych utrpením pro myšlenku vykoupit si právo ji hlásati.“ Pomalu se sbližuje s Romanem, ale když zase odejde do války, věnuje se dál práci a jen málokdy pocítí touhu po malém osobním štěstí, ačkoliv si stále víc uvědomuje, že ho má ráda. Projevuje odvahu při své práci a pociťuje uspokojení ze života naplněného pro ni smysluplnou činností. Na konci války ji sice čeká zklamání, protože nedošlo k oné toužebně očekávané světové revoluci, ale vrací se jí Roman.

         V závěrečné části Živote sladkosti je velký prostor věnován právě lásce k Romanovi, který je v podstatě nakloněn stejné myšlence jako Lenka, jen projevuje v této otázce více realismu až skepse. Prožívají spolu krásné chvíle, Lenka se stane jeho milenkou, aniž by k tomu potřebovala oddací list nebo přemýšlela o manželství – i to symbolizuje její svobodu a nezávislost na starých konvencích. Byť je zde určitý rozpor mezi láskou k Romanovi a plnému se oddání práci, je zde jejich vztah do značné míry zobrazen jako partnerství dvou svobodných lidí.

         Lenka, kterou trápí zdravotní problémy (na čas se uchýlí pouze s Romanem na venkov a poněkud zanedbává své poslání), se nakonec znovu, v době dělnických nepokojů znovu naplno vrhá do sociálního hnutí a dokonce je jako vůdkyně vzbouřené chudiny ve svém rodném kraji postřelena.

          Majerová román později přepracovala, aby v něm více vynikly sociální rozpory a konflikty, ale to není předmětem mé práce, neboť to nemá výraznější vliv na pojetí hlavní hrdinky. Níže se jen vrátím ke změněnému konci, který tento obraz poněkud pozměňuje.

         Osou románu je nepochybně Lenka a její vývoj, který v autorčině pojetí přirozeně spěje k Lence – revolucionářce. Konflikty s otcem předjímají konflikt se světem. Vzdor proti nespravedlnosti jakoby byl hrdince vrozen a s ním i určitá výjimečnost - není pochyb, že Lenka je představována jako postava do značné míry výjimečná – zejména ve srovnání s ostatními ženskými postavami románu (matka, Marie, Anna), ale koneckonců i s mužskými.

         Pozice vševědoucího vypravěče nám umožňuje seznámit se s úvahami a myšlením většiny postav románu, ale ve středu stojí Lenka jako postava aktivní a jednající, nikoliv už pouhá oběť smiřující se s osudem nebo mu podléhající (viz Mučenky), ale člověk, který chce změnit svět. Pro své přesvědčení by byla ochotna obětovat i život, ale jen v krajním případě.

         Důležitou součástí románu jsou Lenčiny úvahy o „ženské otázce“. Její názory, viz některé z použitých citací, bychom dnes často mohli označit jako feministické. Lenčin vztah s Romanem jí sice přináší štěstí, ale sám o sobě by ji nedokázal naplnit. Když na čas odejde s Romanem na venkov a pak se dozví o dělnických bouřích, reaguje okamžitým návratem do centra dění: „Ne, nesnesu to! (…) Venku je revoluce a já tu sedím u kamen! Jak jsem zpohodlněla tím štěstím v kožiše! Ne, ne, musím ven, musím mezi ně, zahynula bych tady! Mé štěstí je jinde, nesmím je hledat v lásce. Je to štěstí všech, štěstí s perutěmi!

         Ve srovnání s postavami Mučenek je to hrdinka zcela nová, nenacházející své naplnění pouze ve vztahu, ale do značné míry naopak v zapojení do veřejného života. Sleduje svět kolem sebe a reaguje na jeho události. Hrdinka jedné z povídek v Mučenkách by stěží postřehla začátek války, kdyby nebyl odveden její muž, Lenka tuto skutečnost prožívá a uvažuje o ní.

         Lenka je také postavou jednoznačně kladnou, s atributy jako inteligence, pevná vůle, odvaha nebo soucit s potřebnými. Přesto většinou působí dostatečně životně a realisticky, s výjimkou některých pasáží v druhé části románu, kdy její myšlenky občas připomínají schůzi komunistické strany. I její vztah s Romanem je líčen přirozeně a oproti vztahům v Mučenkách působí jaksi „zdravěji“. Jediná potíž je v této oblasti s Romanem, nepříliš prokresleným až nepřesvědčivým.

         Vnější svět má samozřejmě vliv na formování hlavní hrdinky. Hlavně na začátku knihy hraje důležitou roli příroda jako svět krásy a prvotního okouzlení, viz příhoda se zahradou, která připadá malé Lence jako ráj barev, zvuků a života a odkud je tak nemilosrdně vykázána otcem. Prostor mlýna je možná na počátku domovem s milující matčinou náručí, ale stále více spíše jen příbytkem, v němž místo lásky vládne otcova despotičnost a krutost. Jako agitátorce za všechny vykořisťované pak později připadá Lence i mlýn s okolím jako místo útlaku. Naopak město vidí Lenka zpočátku hlavně jako místo možností a uplatnění.

          Tradičně, lineárně a chronologicky vyprávěný příběh, je vlastně do značné míry zobrazením dvou na sebe navazujících konfliktů. V první části je jako nepřítel vnímán otec, kterému je nutno mnohé tajit a pak se mu vzepřít, pak to je společenský řád, vnímaný Lenkou jako zlo, proti kterému je nutno bojovat. Majerová chtěla dát zřejmě najevo i to, že člověk, který si uvědomuje společenskou nespravedlnost a je schopný proti ní bojovat, může najít smysl života. V tomto ohledu může ovšem dnešní člověk poučený dějinami vnímat Lenku ne jako výhradně kladnou postavu, ale jako zaslepenou komunistku nebo dokonce fanatičku, která vidí jen svou ideologii a nic jiného. Mnohé pasáže o nutnosti boje proti vykořisťovatelům apod. působí v kontextu dnešních znalostí důsledků snahy o vytvoření „nejkrásnějšího světa“ poněkud děsivě, je ale nutné brát tuhle knihu i jako výtvor své doby, kdy byly snahy změnit situaci nejchudších jistě do značné míry oprávněné. V neposlední řadě pak vylíčení bídy a chudoby působí v knize často přesvědčivě i děsivě.

         Lenka vlastně nemá žádný vzor, kterým by se mohla řídit a vytváří tak zcela nový typ ženy – emancipované, řídící se svými názory bez ohledu na mínění společnosti. Kromě ní jsou nejvíce vykresleny postavy matky a sester, které jí dávají jen jednu jistotu - taková jako ony být nechce. V poslední části knihy prožívá intenzivní vztah s Romanem, ale nápadně zde chybí jakékoliv snění o svatbě nebo dokonce o dětech, Lenka uvažuje realisticky a děti (zatím) nechce, protože si uvědomuje svou tělesnou slabost a možnost, že by je nevychovala.  

         Vrátíme-li se ještě k postavám Mučenek, dá se říci, že je charakterizovala pasivita nebo slabost – anebo obojí. Lenku charakterizuje síla a aktivita, ačkoliv ji omezuje právě zmíněné tělesné oslabení. Je jistě důležitým motivem Lenku charakterizujícím, že i navzdory tomu neúnavně pracuje.

          Vyznění knihy se poválečnými zásahy Marie Majerové změnilo. V původní verzi (hovořili jsme o ochotě Lenky v krajním případě obětovat život pro svůj sen a poslání ) nechá autorka postřelenou Lenku nakonec zemřít, v nové verzi však přežije (a zřejmě bude moci dál bojovat za své ideály). V první verzi je poslední věta: „Ale pak jí únava opět zavřela oči, a když Roman skutečně vešel, nehýbala se již.“, zatímco v poválečném vydání můžeme číst: „… a když Roman skutečně vešel, spala posilujícím, ozdravujícím spánkem.“

         Je to poměrně zajímavá změna, smrt jakoby totiž Lenku spojovala s hrdinkami Mučenek, z nichž hned dvě umírají. Je zde ale i významová změna smrti v tom, že zatímco obě ženy v Mučenkách končí život dobrovolně, Lenka umírá poté, co aktivně bojovala za „lepší svět.“ Přesto je tato smrt určitou obětí a včleňuje tak Lenku k dlouhé řadě hrdinek klasických knih (Anna Kareninová, Ema Bovaryová…), které umírají (obvykle poté, co poruší normy sexuálního chování vhodného pro ženy nebo pro něco podobného). Jakoby smrt i utrpení bylo jakýmsi ženským údělem, proti kterému přece Lenka celou dobu bojuje. V tomto smyslu je logičtější nechat ji, jakožto silnou, aktivní a bojující hrdinku (a jako novou, nikoliv tradiční ženu), žít a dál bojovat. Je možné, že vliv na oba závěry měla i doba. Některé rané povídky Majerové byly ovlivněny určitým sentimentalismem a oběť toho nejcennějšího, života, mohla zároveň v první verzi symbolizovat velikost ideálu i charakteru hrdinky. Naproti tomu v poúnorovém ovzduší optimismu se mohla smrt jevit jako méně hrdinská věc než další práce pro lepší zítřky - a optimistický čtenář si mohl spočítat, že se jich hlavní hrdinka snad i dožije.

         Závěrem tedy je nutné říci, že ve srovnání s Mučenkami - a zřejmě i s veškerou předchozí prací Majerové – představuje Lenka nový typ ženské postavy, postavy, která zřejmě nese i určité autobiografické rysy a která svou aktivní účastí v socialistickém hnutí má být zřejmě i určitým ideálem hrdinky v pojetí Marie Majerové. 

 

STATEČNOST  KAŽDODENNOSTI

         Siréna (1935) je v podstatě kronikou, líčící jednak osudy jedné rodiny a jednak dění na Kladensku v rozmezí desítek let.

         V popředí jsou životní příběhy několika generací rodiny Hudcovy. První Hudec (Hudec-vynálezce) měl s první manželkou syna, ale ta ho brzy opustila. Zbytek života pak prožil s bývalou pohodnou, o jejíhož starého manžela se do smrti postarali. Jeho syn Pepek-frajer měl za ženu nejvýraznější ženskou postavu Sirény (Hudcovku). Syn Pepka a Hudcovky, Hudec-policajt, se oženil s Marií Stuchlíkovou.

         Většina těchto ženských postav má mnoho společných rysů, daných podobnými podmínkami, v nichž žijí. Pouze okrajová postava Liselot, první ženy Hudce-vynálezce, sem příliš nezapadá. Liselot, lehkomyslná a poněkud výstřední bývalá komorná, není pojímána jako postava negativní, spíše jako exotická postavička z jiného prostředí, která se v Siréně jen mihne a pak zmizí tam, kam patří.

         O postoji mužských i ženských postav k životu hezky svědčí například drobná, ale svým způsobem zásadní scéna na začátku knihy. Hudec-vynálezce, poté co ho opustila žena, se vydává na cestu za živobytím s malým synkem. Na noc najdou přístřeší v domě zrovna této noci osamělé ženy, bezdětné a provdané za starého muže. Jediná noc stačí, aby se dali dohromady. Porozuměli si po sexuální stránce, bezdětná pohodná se s radostí postará o malého chlapce a Hudec má bydlení i matku pro dítě. Starý muž pohodné to přijme jako vcelku přirozenou věc, i pro něj v mnoha ohledech výhodnou, a všichni tak jsou spokojeni. Nikdo si neláme hlavu s nějakými morálními předsudky a zásadami, ani v jejich okolí se tomuto všem výhodnému uspořádání nikdo nepodivuje. To nám napovídá i to, že jsme se ocitli v prostředí se zcela jinou morálkou a mravními zásadami, než v předchozích rozebíraných knihách.

         Pohodná rozhodně nepatří k těm, které by seděly doma s rukama v klíně a čekaly na muže s výplatou, naopak „dovedla se ohánět tak, že se celá rodina z její práce najedla“. Svému stále vynalézajícímu partnerovi plně důvěřuje, že: „…pracuje na velikých věcech…“. Jejich společné soužití líčí autorka takto: „Pohodná se mu za dobu společného života naučila nejen rozumět na půl slova, ale dovedla číst v jeho výrazu, v seskupení vrásek, v uvolněnosti tahů, ve zvuku chůze i v tom, jak otvíral dveře. Postupem času se dlouhým soužitím jejich povahy navzájem přizpůsobily.“

         Hudcovka má se svým mužem těžký život, ale přesto ji nenapadne ho opustit, ač jí sousedky radí, aby mu utekla: „Vždyť on na každé zástěrce uvázl, a doma rok co rok kolébka z půdy. Ale v hloubi srdce věděla, že to není jen pro peníze, které jí Pepek-frajer nosí, ale pro citové pouto, které nedovedla přetrhnout přes všechen hněv i občasnou nenávist k jeho neukázněné vůli. Sedm dětí Hudcovka donosila a vychovala, mezitím jedno umřelo malinké, leccos takřka v běhu pod nůší také potratila.“

          Stejně jako většina ostatních žen v knize si Hudcovka dokáže jít rázně za svým, už na začátku, když si vezme záletníka Pepka za muže. Majerová ji popisuje: „…měla střízlivou mysl. (…) Jistě jen svou mocnou vůlí dokázala, že si ji, s ním samodruhou, záletník Pepek vzal za ženu, když ho tolik jiných děvčat oplakalo pro jeho těkavou nevěrnost. Nevšední a silné byly její oči. Z jejich černých hlubin šlehal žár nikoli vznětlivé pomíjivosti, ale poutající vůle. (…) V její povaze zbylo mnoho selské tvrdosti a rozhodnosti.“

         Své děti vychovává s rázností sobě vlastní k práci, ale musí se vyrovnat se smrtí některých z nich. Má také o to těžší osud, že se musí smířit s nevěrami svého muže i s jeho lehkomyslností, s tím, že ji jednou v opilosti krutě zbil. Někdy k němu pociťuje nenávist, ale nepřestává ho mít ráda, ačkoliv po jeho boku je stále tvrdší: „Byla-li Hudcovka do té chvíle jako ze dřeva, nyní byla z kamene. Pracovala jako kůň.“ Je to síla nebo slabost, tato věrnost manželovi a samozřejmé, byť bolestné, odpouštění stálých nevěr? Každopádně je Hudcovka statečná a výrazná osobnost, jakási matka a hlava rodu.

         Její snacha Mařenka je proti ní poněkud nevýrazná a tichá, „dovedla se ve všem přizpůsobit“, ale když je třeba, dokáže být stejně statečná a obětavá. Nic jiného jí ostatně nezbývá. A stejně jako jiné ženy: „Sama sebe nezdobila jinak leč čistotou. V tom se podobala ostatním hutnickým ženám, které, když se jednou vdaly, přestaly myslit na parádu a na dojem, jaký dělají na muže. Myslily pak už jen na živobytí.“  

         I tady, v prostředí realistického přijímání tvrdého života, sice může dojít např. k tomu, že dívka spáchá sebevraždu ze zoufalství nad smrtí svého milého při důlním neštěstí (jako Hudcovčina dcera Růžena), ale podobné činy jsou spíše výjimkou.

         Prostředí, ve kterém muži a ženy této knihy žijí, je prostředí hutí, válcoven, pecí a dolů, prostředí těžké práce a specifické estetické skutečnosti. Muži mají nebezpečnou práci, dochází k nejrůznějším tragédiím a ženy žijí s vědomím, že jejich muže nebo syna může kdykoliv potkat neštěstí a smrt. V této atmosféře není čas na sentiment nebo romantické projevy lásky.

         I přes těžkou a namáhavou práci muži často nevydělají tolik, aby rodina mohla žít bez starosti o živobytí, proto se musí přičiňovat i ženy. Charakterizují je tudíž praktičnost a zdravý rozum. Pohodná, Hudcovka, Mařenka i další nemají čas na nějaké filozofování, ale mnohdy si uvědomují nespravedlnost podmínek, ve kterých žijí a někdy se proti nim dokonce staví. Veškeré jejich úsilí by se dalo shrnout jako snaha o dobrý a spokojený život a někdy i jako boj o přežití, jsou ochotné udělat všechno pro to, aby jejich děti měly co jíst. Tragédie, jako je ztráta dítěte, je samozřejmě těžce zasáhnou, ale vědí, že se musí žít dál.

         Obvykle se mohou spolehnout na to, že se k nim manžel nebo partner bude chovat s náležitou úctou. Ony samy vždy stojí po boku svých mužů, ochotné je podporovat a někdy působí silněji než ony. Jsou do značné míry rovnocennými družkami svého manžela, žádnými poddajnými bytostmi závislými na mužích a neschopných se o sebe postarat. Většinou cítí ke svým mužům lásku, ale nikoliv projevovanou nějakými romantickými gesty nebo sladkými slůvky, jde spíš o blízkost danou oboustrannou úctou, společným snášením těžkostí i o dlouholetý zvyk.

        Stejně jako muži se i ženy účastní stávkových bouří a dovedou svůj protest proti „pánům“ dát najevo se vší parádou – jako v následující ukázce: „Zeithamlová byla již tak ukřičená, že jen sípala. Pohled na četníky a zbité lidi ji zbavoval rozumu. Nemohla už ani promluvit, a přece chtěla vyjádřit pánům, jejich paničkám i jejich ochráncům, četníkům, nejhlubší opovržení. Udělala to, jak to uměla z dětství: obrátila se k nim zády a zvedla sukně.“

         Neplatí pro ně tedy například to, že by se na rozdíl od mužů neúčastnily veřejného života. Siréna není jen kronikou jedné rodiny, vystupuje tu mnoho dalších postav a je i dílem, dalo by se říci, sociálně angažovaným, existuje tu v podstatě třídní boj, kde na jedné straně stojí ředitelé a majitelé hutí a na druhé straně hutníci, havíři i jejich manželky. Tvoří společenství, kde si všichni jsou ochotni pomoci. Tak ho alespoň vidí Marie Majerová.

         Většina žen zobrazených v Siréně odpovídá výše načrtnuté souhrnné charakteristice, ale existují samozřejmě i výjimky, najdeme zde ženy sobecké až kruté nebo naopak citlivější než ostatní. Jako celek však jsou ženami, které mají jen málo společných rysů s hrdinkami oněch povídkových souborů o ženských osudech, které psala Majerová na počátku své tvorby.

         Siréna začíná ve druhé polovině 19. století a končí v době první světové války, ale život žen se v čase příliš nemění, natož aby zde snad slyšely o nějakém ženském hnutí, které by jim ostatně stěží něco říkalo. Majerová kromě toho rozhodně nepředstavuje své hrdinky jako nějak utlačované, jakoby v této části společnosti panovala rovnoprávnost žen, což je ve druhé půlce 19. století poněkud otázkou, nicméně to možná souvisí s tím, jak chtěla představit tuto skupinu obyvatelstva.

         Srovnáme-li Sirénu s Mučenkami a Nejkrásnějším světem, mnohé rozdíly v pojetí ženských postav jsou zřejmé na první pohled. „Mučenky“ jsou představovány jako trpitelky a jako postavy trpné, podléhající svému osudu. Ženy v Siréně mají objektivně vzato rozhodně těžší život, přesto se nepovažují za nějaké mučednice a čelí životu s přirozenou odvahou a vyrovnaností.

          Jedním z důvodů ztroskotání ženských hrdinek v Mučenkách je neschopnost přijmout rozpor mezi iluzemi a realitou. Hudcovka a všechny ostatní v Siréně nic takového řešit nemusí, protože nemají žádné podobné nereálné představy, vyrůstají naopak v často drsných podmínkách a vědí, že jednou budou žít podobně jako jejich matky.

         Prázdnota, kterou cítí Olga nebo bezejmenná vdova z Medailónku, to není něco, co by znaly havířské a hutnické ženy. Nemají čas myslet na podobné věci, mají dost práce se sháněním živobytí. Na svých mužích nejsou závislé ani existenčně ani citově, rozhodně ne tak, jako např. Olga. Koneckonců žijí s vědomím, že jejich muž může přijít každý den o život při své práci a v takovém případě by se musely postarat o děti a vyrovnat se s touto tragickou událostí jako všechny ostatní ženy, které to potkalo.

         To, jak odlišně je znázorněn svět žen v Mučenkách a Siréně, souvisí pochopitelně s názory Majerové na obě tyto „třídy“. V jejím pohledu tvoří tyto ženy určité protiklady - na jedné straně zdánlivě prosté ženy, jejich život je naplněn prací, strachem o muže a péčí o děti, ale důležité je, že je naplněn. Nemají rozhodně pocit, že by nežily, zato některé z „měšťáckých“ žen takový pocit mají, když přijdou o jediný zájem svého života - muže (ať reálně nebo pouhým odcizením). Není tady nic, čemu by se mohly věnovat, děti jsou jen zdánlivým a dočasným řešením. Mohlo by se zdát, že i před ženami ze Sirény by mohlo ležet podobné prázdno, ale ty až do stáří pracují, pomáhají dětem (uvědomují si ovšem, že ty mají vlastní život), mají jiný vztah s manželem. Jejich založení a výchova jsou zcela jiné, nepotýkají se s dilematy, která řeší Olga a její spoluhrdinky.

         Lenka Bilanská stojí někde uprostřed těchto dvou světů, ale hlavně tvoří svým způsobem jedinečnou a netypizovanou postavu. Olga a Markéta jsou si více podobné než odlišné, jsou představovány jako oběti jednoho systému a jedné skupiny, stejně tak Hudcovka a její příbuzné a známé přes individuální rozdíly nesou stejné rysy i osud, vytváří vlastně jeden jediný obrázek statečné hutnické ženy. Ostatně Siréna je zobrazením spíše kolektivu a ne individuálních postav. Mučenky jsou zase krátké povídky s příběhy jen do určité míry prokreslených postav, naproti tomu vývoji a charakteristice Lenky je věnován celý román, v němž se nadto nevyskytuje žádná podobná postava.

         Svým původem se Lenka řadí spíše k „mučenkám“, ale její povaha a okolnosti jejího dětství a mládí ji přivádějí blíže k takovým ženám, jako je např. Hudcovka. K podobným ženám ostatně mluví jako agitátorka a cítí k nim, jako ke všem chudým a utlačovaným, zvláštní pouto. Sama je ovšem jiná než ony, tak trochu intelektuálka s odlišnými představami o životě. Ještě víc se ale liší od „mučenek“, protože na rozdíl od nich našla naplnění v práci. Ve svém vztahu k Romanovi se také více podobá hrdinkám Sirény - miluje ho, ale dokázala by žít bez něj.

         Na konci je tedy nutné zopakovat, že postavy všech tří knih, ženské hrdinky výše rozebírané, se od sebe poměrně výrazně liší. Souvisí to s jinými formami všech tří knih, s odlišnými tvůrčími etapami v díle Majerové, s jinými cíli při psaní těchto děl a v neposlední řadě i s politickými názory Majerové a jejím nazíráním na společnost, kde Hudcovky představují „zdravé jádro“ společnosti, zatímco ženy jako Olga jsou odsouzeny k zániku, stejně jako celá společenská třída, z níž pocházejí.

 

ZÁVĚREM

         Jaký je tedy obraz žen v díle Marie Majerové, respektive v rozebíraných dílech a jak se proměňuje? Na počátku byly oběti systému, ženy odsouzené k samotě a prázdnotě, vychovávané k závislosti na manželství a na muži jako jediném relevantním zdroji své existence. Další ženská postava už dokáže aktivně jednat a bojovat proti tomu, co považuje za škodlivé pro společnost a co je nutné změnit, zároveň se ale nezříká partnerského vztahu, který je de facto rovnoprávný a prostý mnoha konvencí. Jako aktivní jsou představovány i hrdinky Sirény, které se samozřejmě vyrovnávají s často obtížnými životními podmínkami a čelí potížím, místo aby pod jejich tíží klesaly.

         Majerová patří k těm autorkám, u nichž tzv. „ženská otázka“ a problémy žen a jejich postavení zaujímají důležité místo, což můžeme přičítat i době, ve které psala. Můžeme mluvit o tom, že vidění tohoto názoru mnohdy zužuje podle svých politických názorů a své postavy někdy ideologizuje nebo představuje tak, aby zapadly do vytvořených škatulek v „třídně rozdělené“ společnosti, na druhé straně mnohé její postřehy a příběhy mají co říci přinejmenším k postavení žen té doby.

          Pomineme-li socialismus v rozebíraných knihách, pak co se obrazu ženských postav týče, nelze některým z nich upřít životnost a realistické ztvárnění. Problémy v těchto knihách řešené či zmiňované jsou někdy stále aktuální, jindy nikoliv, ale zase jsou tyto knihy dokumentem doby nebo vývoje.

 

 

SEZNAM  PRAMENŮ  A  LITERATURY :

Majerová, M.: Mučenky; Praha 1955

Majerová, M.: Nejkrásnější svět; Praha 1928

Majerová, M.: Nejkrásnější svět; Praha 1977

Majerová, M.: Siréna – Havířská balada; Praha 1986

Nejedlá, J.: Marie Majerová; Praha 1986

Hájek, J.: Marie Majerová aneb Román a doba; Praha 1982

Bartlová, Z.: Světový názor, umělecké ztvárnění a společenská funkce díla (Se zřetelem k analýze vybraných próz M. Majerové a A. M. Tilschové ); Praha 1984

Lexikon české literatury 3 / I  M - O, Praha 2000

Chaloupka, O.: Příruční slovník české literatury; Praha 2001

Lehár, J., Stich, A., Janáčková, J., Holý, J.: Česká literatura od počátků k dnešku; Praha 2002

 

Pokud budete používat údaje z této práce, uveďte prosím citaci.

 

Komentáře

Přehled komentářů

Zatím nebyl vložen žádný komentář