Jdi na obsah Jdi na menu
 


Holkovice v proměnách času

2. 11. 2012

HOLKOVICE v proměnách času

Petra Holá 

Malá ves Holkovice nemá žádné panské sídlo nebo významnou pamětihodnost. Její dějiny se podobají historii stovek jiných vesnic, přesto to nejsou dějiny nezajímavé a nudné, zejména pro ty, kteří v této obci žijí, mají v ní předky anebo k ní mají nějaký vztah.

Holkovice leží v severovýchodním cípu okresu Klatovy. Ve vsi, jež je místní částí obce Chanovice, dnes žije necelá stovka obyvatel. Jsou tu evidovány tři nemovité kulturní památky – jednou z nich a zároveň jedinou sakrální stavbou Holkovic je návesní kaple sv. Jana Nepomuckého, postavená ve 2. čtvrtině 19. století, s dřevěnou šestibokou zvoničkou na střeše. Památkově chráněny jsou také dvě selské usedlosti (čp. 15 a 20). Jde (podle půdorysu) o návesní typ obce, význačnými architektonickými prvky jsou náves, rybníky, místní komunikační síť a sadařsky upravený prostor u kaple. Zejména díky dispoziční zachovalosti usedlostí včetně hmotově dochovaných objektů lidové architektury lze Holkovice označit jako částečně hodnotné sídlo.

Nadmořská výška obce je 463 metrů. Podle orografického členění se Holkovice nacházejí v Horažďovické pahorkatině, která je jednou ze dvou částí Blatenské pahorkatiny. Blatenská pahorkatina je zase součástí Středočeské pahorkatiny, již řadíme do soustavy Českomoravské. Oblast náleží k velké geologické jednotce Českému masivu a je tvořena zejména metamorfovanými horninami. U Holkovic se setkáváme s červeným typem usměrněného amfibol-biotitického a biotitického granodioritu, mezi Holkovicemi a Velkým Borem nalezneme větší tělesa žulového porfyru. U vodních toků a na dnech rybníků se vyskytují splachové i naplavené půdní sedimenty z období mladších čtvrtohor. Podnebí je mírně teplé a mírně suché s mírně chladnou zimou, průměrná roční teplota překračuje 7°C, roční úhrn srážek je kolem 600 mm. Fauna i flóra okresu se nevymyká širšímu (středoevropskému) okolí. Původní lesní krajina (s proměnlivým zastoupením buku a dubu a s výrazným zastoupením jehličnanů) byla zejména od 9. století kultivována a přeměňována člověkem.

Region Chanovicka nebyl úplně ideální pro pravěké osídlení, přesto archeologické nálezy dokumentují osídlení už v období pozdního paleolitu až mezolitu, více památek pochází ze starší (halštat) a mladší (latén) doby železné. Významnější osídlení lze doložit až od 9. století a pak od století třináctého (středověká kolonizace). Náhodné nálezy keramiky z 13. až 16. století se objevují i na katastru obce Holkovice a v jejím intravilánu, avšak to už jde samozřejmě o období středověku. 

Z nejstarších období českých dějin jsou informace pro dějiny jednotlivých vesnických lokalit samozřejmě omezené, ačkoliv určité poznatky o vzniku a vývoji vesnice nám může dát i půdorys sídla nebo jeho název. Jméno Holkovice nejpravděpodobněji znamená ves lidí Holkových a vzniklo z holek či holec – toto slovo mělo významy bezvousý, mladý člověk, chlapec, hoch, ale také nahý či otrhaný člověk. V pramenech je ves Holkovice doložena od 14. století – uvádí se, že v roce 1378 vlastnil v Holkovicích nějaké zemanské zboží Bušek z Holkovic. Predikát (z Holkovic) by naznačoval existenci nějakého panského sídla (například tvrze nebo rezidenčního dvora), ale pokud existovalo, nedochovaly se o něm žádné zprávy ani terénní pozůstatky. Další zmínky o Holkovicích jsou pak z roku 1395.

Na samém konci 14. století se lokalita zřejmě dostává do majetku rodiny Markvartů z Nepomuku, kteří ve prospěch nepomucké farnosti upsali část výnosů z holkovického majetku (velká část nemovitostí v obci patřila pod duchovní správu v Nepomuce až do 19. století). V polovině 15. století pak jistý Matěj z Nepomuka s manželkou Kateřinou zřídili ve farním kostele sv. Jakuba v Nepomuku oltář sv. Mikuláše a připsali k němu roční plat 10 kop českých grošů na vydržování klerika, jehož měl vybírat (prezentovat) děkan svatovítské kapituly na Pražském hradě. Také Josef Smitka uvádí, že ves Holkovice patřila od 14. století kostelu sv. Jakuba v Nepomuku – s výjimkou Novákovského a Klečkovského gruntu, které patřily k horaždovickému panství. Holkovice měly tedy větší část své známé historie dvě vrchnosti. Faktickou vrchností většiny vsi se postupem doby stali samotní představitelé nepomucké farnosti, titulovaní od 17. století děkané.

Vrchnost zastupoval v obci rychtář, nicméně dva už zmíněné grunty (Klečkovský a Novákovský) příslušející k horažďovickému panství spravoval rychtář z Velkého Boru. V čele holk.jpgvětšiny obcí stávali rychtáři už od středověku, v době raného novověku fungovali v zásadě jako vrchnostenští úředníci, nejinak tomu bylo i v Holkovicích. Ze starších dob pochopitelně často jména rychtářů neznáme, jistý seznam můžeme později vytvořit na základě gruntovních knih – tak například v roce 1691 byl rychtářem Jan Mácha, roku 1724 se uvádí Vít Kořán a v roce 1739 Jakub Bártík. V roce 1752 to byl Vojtěch Škeřil a v roce 1764 Jakub Kořán, pro roky 1771 a 1772 se setkáváme se jménem Bartoloměje Kořána. Minimálně v letech 1779–1788 byl holkovickým rychtářem Jan Tomek, přinejmenším 1792–1814 pak další z rodu Kořánů Tomáš, 1835 „pro změnu“ Jan Kořán… Šlo o nejvýznačnější sedláky obce – pocházející z gruntů a z několika málo selských rodin.

Horažďovické panství existovalo už ve 14. století, avšak není jisté, kdy se jeho součástí stala i část Holkovic, prameny uvádějí příslušnost holkovického majetku k tomuto panství teprve v době Švihovských z Rýzmberka, kteří Horažďovice drželi v dlouhém intervalu let 1483–1621. Není vyloučeno, že sem holkovický díl vplynul s panstvím Velký Bor, alespoň by se tak dalo usuzovat z velkoborského urbáře, který k roku 1571 uvádí, že ke statku Velký Bor patřil poplužní dvůr, mlýn s pilou, fara a ves Jetenovice s poplužním dvorem, Dobrotice, dvůr Osek a dva selské grunty z Holkovic. Posledními šlechtickými majiteli panství se v 1. polovině 19. století stali Kinští z Vchynic a Tetova (a vlastnili je až do roku 1945).

Počet holkovických obyvatel ve starších obdobích je obtížnou otázkou, už proto, že pro Holkovice nám mnoho údajů chybí (např. z berní ruly). Určitou představu si lze udělat na základě informací tereziánského katastru, který pro polovinu 18. století uvádí, že v Holkovicích se nachází 16 domů. V roce 1850 pak podle sčítání lidu žilo v Holkovicích 346 obyvatel.

První podrobnější popis struktury venkovského obyvatelstva představuje už zmíněná berní rula (1654). Holkovice ležely tehdy na území Prácheňského kraje, ale většina obce patřila pod správu nepomuckého děkanství a tedy ke kraji Plzeňskému (a později Klatovskému). Bohužel v berní rule pro Plzeňský kraj Holkovice chybí a máme jen velmi omezené informace z berní ruly Prácheňského kraje – pro dva holkovické grunty a na nich usedlé sedláky: Tomáše Klečku a Matouše Nováka. Oběma patřilo podle údajů berní ruly role (tj pole) po 30 stryších, Klečka měl pět volů (do potahu), 4 krávy, 9 jalovic, 7 ovcí, 6 sviní a lesy pod 5 strychů. Novák vlastnil jednoho koně, čtyři voly (do potahu), 3 krávy, 7 jalovic, 12 ovcí a 5 sviní.

Další informace poskytuje tereziánský katastr z poloviny následujícího století. Podle něj stálo v Holkovicích 16 domů, z toho 5 domů nemělo žádný pozemkový fond a jejich majitele můžeme tedy označit za domkáře. Ve čtyřech domech žili chalupníci vlastnící pole do 5 strychů. Dále zde byli 4 sedláci s rozlohou polí 15–30 strychů a 3 sedláci, jejichž pole měla přes 30 strychů – dohromady pak všem uvedeným patřilo 199 strychů polí, jejichž bonita byla podle katastru průměrná. V souvislosti s rozlohou polí lze také zmínit, že obecně se za potravinově soběstačnou považovala usedlost mající alespoň kolem 15 strychů polí, jinak museli mít vesničané i další příjmy (řemeslo, námezdní práce…). Tereziánský katastr připomíná, že držitelem holkovického statku je „záduší oltáře sv. Mikuláše v děkanském kostele v Nepomuku“ a uvádí také, že v Holkovicích žil tehdy jen jeden řemeslník (krejčí) a obec vlastnila les a násadní rybník. Součástí života na vsi bývaly též mlýny – ten holkovický stojí asi 500 m za vsí, mezi Holkovicemi a Velkým Borem. Býval označován jako mlýn Barák (Barákovský, Hájkovský) a jeho historie sahá prokazatelně do konce 17. století.

Z holkovických gruntovních knih známe některé konkrétní údaje týkající se robot. Tak pro chalupu Záveskou čp. 31 byly v roce 1745 stanoveny následující robotní povinnosti: 2 dny síci seno, 2 dny síci otavy, jako „starý“ (myšleno starousedlý) chalupník v době žní 6 dní žíti a 2 dny vázat oves, vypomáhat při těžbě dřeva a výlovu rybníků. Robota chalupníka Janečka v roce 1788 byla stejná. Z roku 1811 máme údaje pro Kořánovský grunt čp. 9 – ten měl v té době stanovenou následující robotu: potažní se 2 koňmi, při zimní setbě 2 dny; pěší: senoseč 2 dny, žně 6 dní, oves 2 dny, sušení a sklízení otav 2 dny, v zimě těžba dřeva a jeho dovoz do Nepomuka, dále oprava hrází a dovoz ryb.

Jestliže dnes je v Holkovicích evidováno 67 adres, roku 1862 se uvádí 52 domů (a ještě v polovině 18. století pouhých 16 domů). K Holkovicím patřila také lokalita Plácek s několika domy (vzdálená od vsi asi kilometr) a už zmíněný mlýn Barák u stejnojmenného rybníka. Obecní kronika uvádí, že selských usedlostí bývalo v Holkovicích deset a chalupníků sedm, selské usedlosti (grunty) představuje kronika také jmenovitě (s názvy „po chalupě“): u Tomků, u Klečků, u Škeřilů, u Máchů, u Bártíků, u Nováků, u Kořánů, u Mladejch, u Starejch, u Humberů, stejně tak chalupníky: u Parkosnejch, u Krýzů, u Prokopů, u Výstrků, u Křížů, u Záveskejch, u Dudáků. Mnohé názvy „po chalupě“ mají přitom dlouhou historii. Dnešní čp. 29 zase bývalo obecní pastouškou, která byla vystavěna na náklady obce v první polovině 18. století.

Ves Holkovice patřila historicky pod farní správu Velkého Boru, v němž fungovala duchovní správa (farnost) už od 14. století, nicméně v průběhu třicetileté války zanikla a Velký Bor byl dočasně přifařen k Malému Boru. Fara ve Velkém Boru byla poté obnovena až kolem roku 1700. S farní správou pak bezprostředně souvisela správa školní, která však měla větší význam až od konce 18. století, kdy se začalo základního vzdělání dostávat i většině vesnických dětí. Děti z Holkovic pravděpodobně navštěvovaly nejbližší školu ve Velkém Boru – víme, že existovala nejpozději v roce 1791, kdy je v gruntovních knihách horažďovického panství uváděn Václav Holub, školní učitel.

Přinejmenším v některých obdobích žili v Holkovicích také Židé. Neexistovalo zde ovšem žádné ghetto – soupis židovských rodin z roku 1793 uvádí v Holkovicích pouze pět členů jedné rodiny. Podle něj tak 25. ledna 1793 žil v Holkovicích Žid Matěj Hahn, který se živil podomním obchodem a s manželkou Rosinou měl tři děti. Prvorozený syn Marek vyráběl potaš, druhorozený syn Abraham se živil stejně jako otec obchodem a dcera Kateřina pomáhala otci. Z Holkovic pocházel také – v té době žijící v Nalžovech – Izák Hahn, třetí syn Markuse Hahna z Holkovic (snad Matějův bratr?). V zápise pozemkové knihy z 28. června 1795 dále figuruje ještě Šimon Herzig „žid holkovský“.

Židé v Holkovicích patřili pod ochranu nepomuckého děkanství. Vzhledem ke svému malému počtu samozřejmě neměli vlastní synagogu ani hřbitov, využívali tak zřejmě synagogu ve Slatině (vzdálené asi tři kilometry vzdušnou čarou) a její židovský hřbitov. Další možností mohla být případně také synagoga a hřbitov v Horažďovicích. Nicméně už v roce 1862 žádní Židé v Holkovicích uváděni nejsou.

Více k dějinám Holkovic, včetně novějších dějin a historie jednotlivých usedlostí, lze najít v publikaci Holkovice v proměnách času (Petra Holá, Petr Klásek, Bedřich Pícka, Luboš Smolík; Chanovice 2011).

 

Výběr pramenů (více v uvedené publikaci):

Archivní prameny – ze Státního oblastního archivu v Plzni (Velkostatek Holkovice a Velkostatek Horažďovice), dále ze Státního okresního archivu Klatovy (Pamětní kniha obce Holkovice).

Literatura, články, vydané prameny

Alexander BERNDORF, Obrazy z dějin Nepomuka, Plzeň 1931.

Vojtěch ČADA – Jan SUDA, Příroda Chanovicka, Chanovice 2009.

Antonín HAAS (ed.), Berní rula 27. Kraj Prácheňský I.-II., Praha 1954. 

Petr KLÁSEK, Naše vesnice: Černice, Defurovy Lažany, Dobrotice, Holkovice, Chanovice, Újezd u Chanovic, Chanovice 2003.

Jan LHOTÁK – Martin KŘÍŽ, Defurovy Lažany v proměnách času, Klatovy 2011.

Jindřich MAREK – Karel SKALICKÝ – Irena VESELÁ – Jan HÁLEK – Klára KUČEROVÁ – Martina ŠVADLENOVÁ (eds.), Soupis židovských rodin v Čechách z roku 1793 III. Prácheňský kraj, Berounský kraj, Táborský kraj, Praha 2003.

Karel NĚMEC, Dějiny města Horažďovic, Horažďovice 1936.

Ivan NIKL (red.), Vlastivěda Klatovska - příroda, Klatovy 1995.

Antonín PROFOUS, Místní jména v Čechách: Jejich vznik, původní význam a změny. Díl 1, A-H, Praha 1954.

Josef SMITKA, Panská sídla, kostely a špitál ve Velkém Boru u Horažďovic ve světle archivních pramenů a archeologických nálezů, In: Průzkumy památek 2/2000, ročník 7, str. 47-56.

Luboš SMOLÍK (red.), Chanovicko a okolí, Klatovy 2005.

Václav ŠMRHA, Historie obce Velký Bor u Horažďovic v dějinných souvislostech, Velký Bor 2008.

Tereziánský katastr český. Sv. 1, Rustikál (krajeA-CH), Praha 1964.

Tereziánský katastr český. Sv. 2, Rustikál (krajeK-Ž), Praha 1966.

Tereziánský katastr český. Sv. 3, Dominikál, Praha 1970.

Internetové stránky obcí Chanovice a Velký Bor.

 

V případě použití údajů z tohoto článku uvádějte prosím zdroj.