Jdi na obsah Jdi na menu
 


Jiří Karásek ze Lvovic: Ztracený ráj

1. 12. 2012

„Jsem podivný chlapec a marný smutek jde se mnou…“ 

Dobová kritika spatřovala v románu Ztracený ráj Jiřího Karáska ze Lvovic (1938) především sentimentální vzpomínkovou prózu o dětství, ještě doslov Miloše Pohorského k vydání z roku 1977 víceméně předstírá, že jde pouze o dílo, v němž „ožívají léta sedmdesátá a osmdesátá (19. století)“, kde je „minulá doba představována za prvé osudem matčiným“ a próza „ožívá dále dobře charakterizovanými figurkami ze smíchovského předměstí“. A zejména v těchto kapitolách o chudých a ponížených z dělnického Smíchova jsou podle Pohorského „uloženy hodnoty, jež stojí za pozornost“.

karasek.jpgVelkou část knihy skutečně zabírá vylíčení příběhu rodičů mladého chlapce Viktora či Viktorky, autor se soustředí zejména na osud jeho matky Aninky, dcery z bohaté rodiny, která jí byla vyděděna a odvržena, když se proti jejich vůli provdala za mladého důstojníka. Lehkomyslný a na bezstarostný život zvyklý Viktor však ženu s dítětem brzy opouští a Aninka se musí sama postarat o synka. Karásek tak s úctou vykresluje postavu oddané, obětavé a pokorné ženy-matky, která musí zapomenout na dávné sny o romantické lásce a pustit se do boje za uhájení existence své i dítěte, aniž by přitom obětovala hrdost a citlivost. Stejně plasticky vykreslil i další postavy – například hrbatou, šerednou, ale v jádru dobrosrdečnou Kalinku, její nešťastnou sestru, prostitutku Rézu, laskavou a vzdělanou slečnu Večeřovou… Mezi nimi vyrůstá citlivý, jemný, plachý a poněkud neduživý chlapec Viktorka. Jeho dětství je chudé a mnohdy krušné, ale zároveň je vroucně milován matkou Aninkou. Milující Aninka dopřává dítěti možnost snít a hrát si, Viktorovo dětství je plné drobných radostí a později „ztraceným rájem“, dobou sladké nevinnosti a nevědomosti. Román psal už zestárlý autor jako (částečně) autobiografickou prózu a přestože se zde nepochybně setkáváme s ozvuky jeho staršího díla (například některými dekadentními motivy), výrazně se svým realismem a tématy odlišuje od Karáskových předchozích děl (např. básnických sbírek Sodoma nebo Sexus necans).

Vedle tohoto vykreslení dětského světa i zmizelého světa starého Smíchova se zde ale setkáme s ještě jednou výraznou linií, ve své době stále neběžnou – a tím je postupné uvědomování si jinakosti – dnešními slovy neheterosexuální sexuální orientace. Martin Putna nikoliv náhodou označil Ztracený ráj za „první „moderní“ a „manifestační“ homosexuální román“. „V idylických kulisách Smíchova a Malé Strany,“ píše Putna, „se nesměle a pokorně odehrává archetypální příběh, v moderní homosexuální literatuře zvaný „coming out“.“ Jemné náznaky Viktorkovy jinakosti se objevují už v úvodních částech románu a přestože nikdy není explicitně řečeno „jsem homosexuál“, postupně je zřejmé, že Viktorka není přitahován k dívkám. Když ho milovaný kamarád Oldřich opustí, aby se mohl scházet s děvčetem, Viktor žárlí – měl Oldřicha rád a chtěl ho mít jen pro sebe. V učebnicích pak Viktorka obdivuje obrázek polonahého ztepilého Benjamína, poutá ho vylíčení Achillovy mužné krásy…

K definitivnímu „probuzení“ pomůže Viktorkovi příchod mladého muže Jarolíma Juřena do jejich domácnosti – Jarolím do ní vtrhne jako velká voda a v mnohém změní směr Viktorova života. Tento život oslavující a „maskulinní“ muž je v podstatě opakem bledého tichého „femininního“ Viktora, ale stejně jako on „nemá vůbec rád ženy“ a stává se jeho první láskou. Díky umělci (houslistovi) Jarolímovi se pak i Viktorka stává umělcem-básníkem a umění je mu útěchou v dalším osamělém životě… „Kdoví rozlámou-li se kdy tyto ledy a zavoní-li kdy fialky a přijde-li kdy jaro…“

Čtivý a spíše smutný román je tak zdaleka nejen literárním svědectvím o životě starého Smíchova. Je také svědectvím o tom, jaký byl v minulosti život těch, kteří se cítili být „jiní“. A kteří i navzdory všemu toužili a milovali. „Příběh REÁLNÉ lásky,“ píše Putna, „Karásek napsat neuměl, nesměl, nemohl. Co však napsal, je alespoň POLOVINOU takového příběhu – příběhem chlapce, jehož milenec je jen romantickým snem, ale jehož touha po muži je reálná, určitá a docela „obyčejná“.“

Ukázky z knihy:

Dějeprava byla jedinou obrázkovou školní knihou. Viktorka dostal od Oldřicha krabici s barvami a hned si pestře obarvil všechny biblické obrázky. Benjamín polonahý, ztepilých údů, s kadeřavou hlavou, dostal suknici zlaté barvy. Vždy znova a znova otvíral Viktorka dějepravu, aby se pokochal krásným Benjamínem.

(...)

Byl zamilován do Achilla. Vždy znova a znova četl verše, jež zpívaly o jeho temně rudém, zarputilém hněvu. V představách si kouzlil Achillovu mužnou krásu, vysoké čelo šlehané bouří temných kadeří, prsa klenutá a tvrdá jako pancíř, mohutné svaly nahých paží podobné koulím ze slonové kosti, ústa krvácející ponuře jako žhavé, zlověstné rubíny.

Achilles měl přítele Patrokla – a Viktorka toužil býti na jeho místě. Blouznil o tom, obětovati v boji život za přítele, jenž by měl takovou podmaňující krásu.“

 (...)

Viktorka měl v duši záhadu, o níž ani mamce nikdy neřekl, záhadu, pro niž myslil, že jest jediný na celém světě, kdo je takový. Ale Juřen prohlédl tu záhadu Viktorovu. Viktorka se hanbil a nevěděl nyní, co bude dělati dále, když Juřen bude se na něj každého dne tak dívati, jako před chvílí… Neměl ani jistotu, není-li Juřen zlomyslný a neposmívá-li se mu za to, že je tak podivným chlapcem…