Jdi na obsah Jdi na menu
 


Ladislav Quis: Vzpomínky ze staré Prahy

13. 6. 2009

ÚVODEM 

Tato práce se zabývá memoárovou prací Ladislava Quise Vzpomínky ze staré Prahy. Jde o výběr z jeho dvoudílné Knihy vzpomínek, která vyšla v roce 1902. Z této knihy, která se zabývala mimo jiné autorovým dětstvím v Čáslavi nebo jeho životem v mimopražských působištích, byly do Vzpomínek ze staré Prahy převzaty části, které se věnují Praze a také ty, které popisují autorova setkávání s Janem Nerudou.

Vzhledem k tomu, že Ladislav Quis není všeobecně známou osobností, bych nejprve ráda ve stručnosti představila jeho životní dráhu a dílo, pak už bych se věnovala obsahu a charakteristice Vzpomínek ze staré Prahy.

 

ŽIVOT A DÍLO LADISLAVA QUISE

Lexikon české literatury charakterizuje Ladislava Quise jako „básníka, příslušníka ruchovské generace a účastníka jejích almanachů, poetikou blízkého májovcům; překladatele poezie, editora spisů Karla Havlíčka Borovského, literárního historika“. Navzdory této šíři zájmů jde o postavu dnes mimo odborné kruhy neznámou.

Ladislav Quis se narodil roku 1846 v Čáslavi, kde byl jeho otec lékařem. Po jeho smrti (1855) se rodina přestěhovala do Prahy, kde Ladislav navštěvoval Akademické gymnázium. Po návratu do Čáslavi (1862) studoval na gymnáziu v Německém (Havlíčkově) Brodě, pak studoval krátce gymnázium opět v Praze, ale brzy přestoupil na nově založené reálné gymnázium v Táboře. Literárně založení studenti tu měli svůj spolek a časopis, do kterého Quis přispíval a také debutoval v místním týdeníku Tábor pod pseudonymem Ladislav Hradecký.

Po maturitě (1867) nastoupil v Praze na práva. Podle svých vzpomínek je zvolil proto, aby měl dost času na literární práci. Vypomáhal redakčně v Sabinově Slovanu a roku 1872 vstoupil do redakce Národních listů, ale oční choroba ho přinutila vzdát se žurnalistické dráhy. Po dokončení studia se věnoval soudní a advokátské praxi postupně v Praze, Pardubicích, Čáslavi a Přelouči. Roku 1908 se odebral na odpočinek do Prahy a zemřel v Černošicích roku 1913. Pohřben je na Olšanech.

Ve své poezii klade důraz na národní cítění, inspiruje se folklórní epickou poezií. Píše vlasteneckou, milostnou i reflexivní lyriku a výpravnou poezii. Do jeho díla patří balady opírající se o motivy z pohádek a lidových báchorek, veršované povídky a epigramy komentující dobové literární i politické dění. Jmenujme např. sbírky Z ruchu (1872), Hloupý Honza (1881), Balady (1883), Písničky (1887) nebo Epigramy (1897). Jeho básnické dílo nezanechalo výraznější stopy, důvody toho můžeme najít v charakteristice Quisovy básnické tvorby z Dějin české literatury: „...poezie ostatních básníků, kteří přispěli do almanachu Ruch, byla většinou bezvýrazná; jednotlivé sbírky se od sebe mnoho nelišily a nezanechaly proto v literárním proudu znatelnější stopy. Sílu i slabost poezie tohoto typu představuje nejlépe první kniha Ladislava Quise nazvaná příznačně Z ruchu (1872). Quis měl dostatek talentu a vkusu, aby umělecky ztvárnil to, čím vřela jeho doba a co bylo ve vzduchu, ale zároveň málo velikosti, aby vtiskl svým veršům osobitou tvářnost. Největší síla jeho básní byla v citově vřelém tónu vlastenecké lyriky opěvující s nadšením ideály vlasti a svobody a dosahující působivého účinku.Jejich největší slabost byla v tom, co tvořilo dobovou básnickou konvenci: v rétorickém verši kupícím slova a obrazy, ve sklonu k perifrázi, snadno sklouzávající do mnohomluvných vět, v nahromadění řečnických otázek a oslavných apostrof a v přílišné obecnosti a mlhavosti představ “.

Kromě poezie Quis také hojně překládal, např. Goetha, Schillera či staroskotské balady. Přispíval do Květů, Národních listů, Světozoru, přispěl do Almanachu českého studentstva. Byl členem Umělecké besedy a přítelem Jana Nerudy, vzpomínky na něj jsou částí Knihy vzpomínek. Právě tato memoárová kniha je asi tím nejzajímavějším, co po Quisovi zůstalo. Další kapitola by ráda ukázala, jaký obrázek Prahy v ní Quis podává a o čem všem se v ní dozvídáme.

 

VZPOMÍNKY NA STAROU PRAHU

Vzpomínky na starou Prahu vyšly v pražském nakladatelství Vyšehrad v roce 1984 jako výbor z Knihy vzpomínek (1902). Z poměrně rozsáhlého díla byly vybrány dvě části, které se vztahují k Praze a dále část, v níž autor prezentuje své vzpomínky na Jana Nerudu – které se ostatně odehrávají téměř výhradně v Praze.

Kniha je rozdělena do tří částí. Část první je věnována Praze let 1857–1862, část druhá Praze v období 60. a počátkem 70. let 19. století. Třetí částí jsou výše zmíněné vzpomínky na Jana Nerudu z let 1871–1891. Každá část je tvořena několika kapitolkami, které jsou označeny římskými číslicemi a v úvodu je heslovitě shrnut jejich obsah. Kniha je doplněna několika ukázkami z tvorby Ladislava Quise, doslovem Jaroslavy Janáčkové, vysvětlivkami a ediční poznámkou. Najdeme zde také několik fotografií staré Prahy a významných osobností v knize zmiňovaných.

První část knihy začíná tím, jak autor navštívil Prahu dvakrát jako malý chlapec. Od té doby se mu stala „městem z pohádky, plným zámků a věží, plným báječného života a ve své bujné fantazii si ji obydlel samými králi, princi a princeznami“. Potom vzpomíná na Prahu, jakou zažil v době, kdy se rodina přestěhovala do Prahy. Vidí ji jako zanedbávané a provinciální město, bez jakéhokoli stavebního či společenského ruchu a nadto do značné míry německé a ujařmené Bachovým absolutismem: „Pro Prahu se od úřadů ani od slavného magistrátu v celé té době nestalo nic. Ovšemže nebyly bořeny tehda její staroslavné pamětné budovy, ale také nebylo po nějakém stavebním ruchu ani památky. Jediná větší stavba, jež se tehda od roku 1854 a to dosti liknavě prováděla, byl karlínský chrám. Nynější Ferdinandská třída byla nedostavena; tam kde ústí do nábřeží a kde nyní se vypíná Národní divadlo, z druhé pak strany palác hraběte Lažanského, nalézala se po celou tu dobu až do prvních let šedesátých neupravená, hrbolatá staveniště, ležící hluboko pode zdí nábřežní a ohražená primitivním šeredným zábradlím ze starých prken. Na staveništi Národního divadla stála uprostřed ošklivá erární solnice ve slohu venkovských špýcharů, jejíž špičatá prejzová střecha vyčnívala nad úroveň nábřeží. Na drnu staveniště skotačily děti, věšely pradleny prádlo a časem objevila se tu bouda nějakého kočujícího zvěřince“.

Přesto se mu Praha zdá krásná, vidí ji jako „krásku zanedbanou od nelaskavé macechy ". Popisuje své toulky po Praze, dětské hry, lidové zábavy – k nimž patřily třeba i popravy, návštěvy v muzeu i tehdejší situaci literatury. Dlouze se rozepisuje o tzv. jeslích, lidových domácích představeních, kde dominantní úlohu měly scénky z pouličního pražského života a sama vánoční hra s Ježíškem hrála jen podružnou roli.Vzpomíná na lidi známé i neznámé, na to, jak se účastnil pohřbu Šafaříka či Hanky, ale i na populárního písničkáře a flašinetáře Františka Hajse. K němu se váže půvabná historka, kdy jeho odrhovačka Ať se pinkl hází!  zlidověla natolik, že „ji nejen všude až do omrzení bylo slyšeti, ale že i lidé se pozdravovali Ať se pinkl hází ! načež pozdravený neomylně odpovídal: Ať se hází! Posléze toto heslo dne ozvalo se i kazatelny, neboť sama církev uznala za potřebné proti této horečce vystoupiti“.

Hodně vzpomínek věnuje divadlu a v závěru této části líčí, jak po válce italské a odstoupení Bacha došlo k určitému uvolnění poměrů, jak studenti začali nosit čamary a jak i studentíci jako Quis zakládali tajné spolky. Quisův spolek Slavěna dokonce pojal úmysl zmocnit se zbrojnice se všemi zbraněni. Snad tím chtěli bojovat proti Rakousku-Uhersku, ale přirozeně zůstalo jen u ještě dětinských představ.

Když roku 1868 začal Quis v Praze studovat práva, bylo už na postupu státoprávní opoziční hnutí proti Vídni a v Praze bylo živo. Pak došlo v roce 1869 k jistému útlumu, ale celkově vzpomíná Quis v druhé části knihy na celé období konce let šedesátých a počátku let sedmdesátých jako na dobu vzestupu, kdy čeština pomalu zatlačovala němčinu. Hodně místa tady Quis věnuje rozvoji divadla, dozvíme se, kde stávala tehdejší divadla, např. Aréna na hradbách, jak to vypadalo v Prozatímním divadle a co pro Prahu včetně českých vlastenců znamenalo německé divadlo, v němž bylo možné spatřit např. Wagnerovy opery. Autor se věnuje i literárnímu dění, popisuje např. osobní zážitky z Umělecké besedy, seznámení s Nerudou. Detailně líčí i studentský život, zejména činnost Akademického studentského spolku. Zmiňuje se o mnoha známých osobnostech – Sabinovi, Fričovi, Hálkovi.

Třetí část je věnovaná výhradně obdivované osobnosti Jana Nerudy. Ladislav Quis byl jeho dobrým přítelem, takže nahlédneme – kromě popisu mnoha Nerudových literárních a společenských aktivit – i do jeho soukromí.

Quisův obraz Prahy je pro dnešního člověka podmanivý, neboť se v něm setkává s Prahou dávno minulou. Nejsou to zdaleka jen zmizelé budovy, ale také „ zvyky a obyčeje “. Dnes už se nemůžeme setkat s lampáři, s veřejnými popravami ani s mnoha lidovými zábavami, které Quis popisuje. Quis je sice vyznavačem pokroku a územní rozmach Prahy i nové stavby vítá, nezastírá však, že tím Praha také o něco přichází, například o mizení starého sousedského života - krásně ho dokumentuje při popisu své procházky po Podskalí: „Před každým téměř domkem stáli nebo seděli na lavičkách, tu kamenných, tu zase zvnitřku přinešených dřevěných sousedé a sousedky zabráni v hovorné besedy. Ženy v zástěrkách a kacabajkách, muži, kouříce z dýmek, v kazajkách neb i v pouhé vestě. Na zápražích aneb u rohů stála děvčata a kolem nich točili se více nebo méně švarní galáni“.

Obraz Prahy v první části je i obraz očima dítěte, které si v ní hledá své zábavy a hry. Je to obraz, který v běžném popisu staré Prahy vždy nenajdeme a je to také obraz často velmi živý a úsměvný, to když Ladislav Quis píše např. o chlapeckém spolku Slavěna.

Ani kritikou autor v knize nešetří. Z pozice českého vlastence kritizuje zejména v jeho  očích přílišné prosazování německého živlu, naopak s nadšením vyzdvihuje různé české aktivity a úspěchy. Jeho vyprávění je někdy věcné, jindy citově zabarvené, když vyjadřuje svůj obdiv k Praze nebo svou lásku k českému jazyku. Je to někdy na dnešní vkus, který si zrovna nelibuje v podobných vznešených prohlášeních, poněkud patetické, zároveň v tom ovšem cítíme upřímnost a můžeme také tak trochu obdivovat onen zápal a nadšení. Jazyk autora působí poměrně archaicky, v době, kdy kniha vyšla, již nejspíš nebyl normou, ale ke knize o staré Praze se - plný starého pořádku slov ve větě, starých předložek, spojek i výrazů - hodí. Ostatně navzdory této archaičnosti podání je kniha čtivá a často působivá.

Své osobní osudy a pocity autor popisuje jenom v míře nutné, nejde rozhodně o memoáry zaměřené jen na píšící osobnost. Pokud píše Ladislav Quis něco o sobě a svém životě, je to nejčastěji proto, aby ukázal nějaké obecné zkušenosti a tehdejší poměry nebo aby tím čtenáře zavedl na určité místo. V předmluvě ke Knize vzpomínek sám uvádí, že svoji osobu a své osudy nepovažuje za tak důležité a významné, aby byly uchovány. Více mu pravděpodobně jde o zaznamenání jiných věcí, např. o často pozoruhodné nebo půvabné vzpomínky na významné osobnosti kulturního, zejména literárního života. Janu Nerudovi tak věnoval celou část knihy, kde se např. dozvídáme mnohé o Nerudově smyslu pro pořádek, jeho oblékání nebo štědrosti k přátelům. A smyslem memoárů je také připomenout mladým bouřlivákům dřívější situaci, boje a úsilí, které už nezná a neoceňuje.

Ladislav Quis nechce ovšem zdaleka psát o nějakých přelomových dějích, zachycuje ve své knize pražskou každodennost druhé poloviny 19. století, tak jak ji sám zažil a jak ji vidí. Není to přirozeně zobrazení vyčerpávající, je ovlivněno osobností a zkušeností autora. Tato autentičnost je možná na Knize vzpomínek, potažmo na Vzpomínkách ze staré Prahy, nejzajímavější a nejcennější. Někdy možná tak úplně nevěříme všemu, co autor píše, zejména tomu, že by jako malý chlapec měl tak vážné zájmy, ale s odstupem doby mohou být jeho vzpomínky přirozeně maličko zkreslené. 

ZÁVĚREM

Vzpomínky ze staré Prahy nejsou jistě tou nejdůležitější knihou o staré Praze a nejsou ani prací odbornou nebo plnou překvapujících faktů. Jsou jen výsekem z paměti jednoho člověka, jeho vzpomínkami na dny dětství a mládí v koloritu pražské minulosti a zmizelých uliček, figurek i obyčejů. Nejde o zvlášť strhující nebo napínavé vyprávění, jde jen o milou knížku, v níž se dozvíte několik zajímavých detailů ze života literárních osobností, ponoříte se do vyprávění o studentském životě ještě za císaře pána a možná pocítíte trochu nostalgie po časech dávno minulých, kdy v Praze ještě nejezdila žádná auta a kdy bylo možné vidět pole jen pár minut chůze od centra města. Pro mě osobně to bylo čtení příjemné a také jsem se při něm dozvěděla leccos zajímavého.

 

PRAMENY A LITERATURA:

Quis, L.: Vzpomínky ze staré Prahy (s doslovem J. Janáčkové); Vyšehrad, Praha 1984

Quis, L.: Kniha vzpomínek; Praha 1902

Lexikon české literatury 3/II P-Ř; Academia, Praha 2000

Dějiny české literatury III.; Nakladatelství Československé akademie věd, Praha 1961

 

Pokud budete používat údaje z této práce, uveďte prosím citaci.