Jdi na obsah Jdi na menu
 


Příběhy pro Ivanu jsou i dokladem o násilí a porušování lidských práv v českých porodnicích

25. 11. 2014

„Prý mi vyvolají porod. Překvapilo mě, že mi to oznámila sestra jako hotovou věc, a to asi dvě minuty před tím, než mi píchla oxytocin.“

„Během další kontrakce už mi tělo říkalo, že chce tlačit, ale porodní asistentka i doktorka křičely, že tlačit nesmím, musím říct, že to byla na celém porodu asi ta nejbolestivější a nejhorší věc (…) – snažila jsem se oklamat a zadržet přirozenost svého těla, neposlechla jsem ho. Následující kontrakci vytáhly porodní asistentka a dr. opěrky, hodily mi do nich nohy a nakázaly, že už mám tlačit.“

„Nekonečné otázky na zdravotní stav můj, partnerův, rodiny, do toho točí monitor a já se snažím mezi kontrakcemi odpovídat. Studentce to jde pomalu. Sestra jí vynadá, dopíše to sama, seřve mě, že nemáme vybrané jméno.“

„„Pokud odmítáte monitoring, budete muset podepsat revers. Vy nechcete vědět, jak se daří miminku?“ Cítila jsem se v tu chvíli jako nespolupracující matka, která ohrožuje život svého dítěte. Pocit viny mne tedy doslova položil. Dělalo se mi mdlo, nedokázala jsem již plynule dýchat. Panika, strach, nezvladatelná bolest.“

„Doktorka mi říká „Trošku jsem vás nastřihla, musím to zašít“. Nastřihla? Proč se to dozvídám, až když je po všem? Proč nástřih při porodní váze 3 kg?“

„…jen na malou chviličku mi ji dali na břicho. Prosila jsem je, ať ji přikrejí a nechaj mi ji déle, ať nechají dotepat pupečník. Neudělali to, prostě mi ji vzali.“

„V tom si někdo všimne, že už je vidět hlavička. Ostré světlo, spousta lidí. Lehněte si na záda. Lehněte si na záda!“

„Porodní asistentka mě informovala, že mi udělá klystýr a píchne mi vodu. V tu chvíli jsem věděla, že píchat vodu nechci, měla jsem to přeci napsané v plánu. Ale nedokázala jsem odporovat.“

„Také mi pořád nutila oxytocin, kterému jsem odolávala několik hodin, až jsem povolila.“

„Paní nereaguje, to se někdy stává, jsou mimo. Mimo jsem. V šoku z toho, jak mě otočili jako berušku na záda, přivázali mi nohy jak králíkovi na stažení, nastřihli mě jako kuře na nádivku a dítě ze mě vyndali a odnesli.“

„Chtěla jsem rodit vkleče nebo ve dřepu, jak jsem se dohodla s příjímající doktorkou. Tato doktorka mi ale řekla, že takhle ona rodit neumí, že to nikdy nedělala.“

„Někdo stříhá pupečník (to jsem přece nechtěla), pokládají mě, nevidím na něj, odstrkují mi ruce, ať nepřekážím a odnášejí ho, že to už by stačilo.“

„Při monitorování jsem musela ležet nehnutě, opravdu to nešlo ležet nehnutě při křížových bolestech, které vystřelovaly do nohou (do stehen) a břicha, já potřebovala být přikrčená a ne ležet jak prkno. To se ty bolesti vůbec snést nedaly. Bylo mi řečeno, že jsem špatná matka a že pro svoje ani nenarozené dítě nic neudělám.“

„Lékařka provedla mediální nástřih, od něj jsem se trhla a trhnutí se zastavilo pár milimetrů před svěračem. Porodní asistentka provedla Kristellerovu expresi – loktem mi nešetrně skočila na břicho.“

„Klasika – monitory, panika, oxytocin, loket na břiše, nůžky atd. – hádejte, co všechno z toho jsem si výslovně nepřála. Jenže kde v tu chvíli vzít energii ještě na nějaký odpor.“

„Pak se vystřídala služba – porodní asistentka, která mě přijímala, mě předávala slovy: „To je ta paní, která si nechce nechat protrhnout vodu.““

„První šok přišel asi týden před termínem porodu, kdy mi pan doktor na kontrole v porodnici s úsměvem sdělil, že „přenášet nechávají deset dní.“ Do té doby jsem netušila, že mi mohou chtít porod, přestože celé těhotenství probíhá bez komplikací, uměle vyvolat.“

„Při připomínce lékaře, že kdybych byla rozumná a nechala si aplikovat dříve také oxytocin, mohla jsem to mít dávno za sebou, jsem se cítila velmi provinile. Byl pátek odpoledne a mohli jsme to už mít za sebou všichni… Zkusili nás tedy urychlit ještě „alespoň“ protržením amniového vaku.“

„Pocit znásilnění byl velmi silný a do určité míry pořád přetrvává. Ještě jsem od té doby ani nebyla na gynekologickém vyšetření.“

„Hned po porodu jsem si spontánně vyhrnula košili a nastavila náruč. Zůstala prázdná. Pavlíčka s Apgar skóre 10-10-10 odnesli do inkubátoru a mě čekalo půlhodinové šití a následné velmi zdlouhavé a bolestivé hojení hráze…“

„Žádám o vodu, rty mám úplně rozpraskané a suché. „No to si ještě počkáte, nevím, jestli vás nebudu muset uspat, ještě nevyšla placenta.“ Načež je placenta násilím tahána ven.“

„A tady si plně uvědomuju, že jsem ztratila nad svým vlastním porodem kontrolu a přebral ji někdo jiný. Napíchli mi oxytocin a vše se nějak zrychlilo, zesílilo a já jsem najednou cítila tak šílené bolesti, do kříže, do břicha, že jsem myslela, že umřu.“

„Mladá porodní asistentka mi říkala věty typu: „Dýchejte, vždyť se to dítě ve Vás udusí.“, „Uvolněte ten zadek přece, takhle neporodíte.“ apod.“

„Bohužel jsem ho neviděla, protože ho odnesli. Na sále bylo tou dobou spousta lidí – doktorů, studentů, sester. Po narození syna jsem ale zůstala sama.“

„Vylézám na lůžko, paní primářka do mě velice necitlivě sahá a sděluje, že jsem strašně stažená. S mými rodidly zachází jak s nepoddajnými elasťáky.“

„Lehla jsem si na záda, doktorka ručně dootevírala ještě ne zcela otevřené porodní cesty. Pak už jen přišel nástřih, oxytocin, příkazy kdy a jak tlačit. Měla jsem pocit, že vypustím duši a bolestí zemřu.“

„Prohlédla mě lékařka, která měla ten den službu a bez jediného upozornění mi provedla Hamiltonův hmat. Byla jsem tak šokovaná, že jsem se nezmohla pomalu ani na slovo, jen jsem ji se zděšením upozornila, že tohle jsem ale vůbec nechtěla. Byla velmi uražená, přece mi pomohla, to jen já tomu nerozumím!“

„Když bylo po všem, moje tělo se třáslo bolestí od místa šití a naplnila mě prázdnota. Vnímala jsem jen nesmírnou bolest a tlak v jizvě, nebyla jsem schopna se pohnout, přesto jsem se musela ještě nadzvednout a vyčůrat do mísy, kterou mi jedna přísná a hrubá sestra strčila pod zadek, nechtělo se mi, ale jinak že mě vycévkuje.“

„Poprosila jsem lékařku, zda mohu v doprovodu na chvíli ven, uklidnit se a nadýchat čerstvého vzduchu. „Jak si to představujete? Vždyť už jste hospitalizována!“, odpověděla.“

„Porodní asistentka mne napomenula: „Ztište se, prosím vás, jsou tady i další maminky, vy je děsíte.““

„Ač nerada jsem si lehla a mnohonásobně vyšší bolest a pocit absolutní neschopnosti ovládat své tělo mne šokovaly. Takto jsem navíc měla ležet nehnutě celých dvacet minut! Na argumenty proti monitoringu jsem v tu chvíli zapomněla, měla jsem co dělat sama se sebou, natož abych ještě obhajovala svá stanoviska.“

„Nebýt neustálých kontrol srdečních ozev, nucení do poloh, ve kterých jsem neměla kontrakce, protržení vaku blan při kontrole a dalšímu píchání Penicilinu by to mohlo být docela pěkné. Nikdo se mě na nic neptal, nic nevysvětloval…“

„Jednadvacet jsem měla za své těhotenství ultrazvuků. A jen jednou mi lékař sáhnul na břicho.“

„Kontrakce začaly být nesnesitelné. Žádala jsem o něco proti horečce, odpojení od CTG a umožnění pohybu. Ani jedno mi nebylo dopřáno.“

„Na uvítanou jsem byla za svou nepovolenou vycházku dodatečně pokárána: „To, co jste si dovolila na šestinedělí, vám tady tolerovat nebudeme, to jste mohla klidně rodit doma.”“

„…příšerná bolest hráze trvající měsíce je prý normální, ať se smířím s tím, že už nikdy nebudu jako zamlada.“

„Poprosila jsem o napuštění porodní vany, ale to mi nedovolili. Porodní stoličku ve Slaném taky nemají. Doktorka mi přišla říct, že už by mi ráda udělala císaře. Že tam na císaře čeká jiná maminka a že tedy buď teď, nebo ohrozím své dítě, protože kdo ví, co se stane, než provede císařský řez u druhé maminky.“

„Porod samotný byl tak traumatizující zážitek, že se ještě dnes po téměř 1/2 roce zpocená budím a hodiny pláču.“

„Dalo by se říci, že většina (bohužel ne všichni) doktorů, doktorek a sester, kteří se u mě vystřídali, byli docela milí a chovali se slušně, stačí to ale? Bylo jich příliš mnoho, příliš mnoho přesunů, lejster, monitorů…“

„Najednou jsem tam ležela s nohama roztaženýma, bez dítěte, a když mě zašívali, byla to hrozná bolest, protože mi přišla neoprávněná. Všechno během porodu jsem zvládla nějak rozdýchat, ale tohle pro mě byla bolest bez důvodu, tedy psychicky jsem ji snášela špatně. Dodnes mám s jizvou po epiziotomii problém.“

„Při ranních vizitách jsem litovala, že se mi nesplnil můj sen přirozeného ambulantního porodu – několikačlenná vizita, která nechala dveře do chodby dokořán, hlásila nohy roztáhnout, prsa výstřihem ukázat, větry máte? Před ostatními na pokoji a při otevřených dveřích do chodby mi vyndávali i cévku.“

„Následovalo další vyšetření, prsty porodní asistentky byly ostré jak vidlička, ale co prý jsou její dva prsty proti hlavičce miminka. Pak došlo na dotržení plodového vaku. Bohužel mi není jasné proč, voda odtékala dobře.“

„Od porodu uběhly téměř dva měsíce, ale musím říci, že jde o zkušenost, kterou v sobě stále zpracovávám. Stále mi ji také připomíná bolestivá tvrdá jizva po epiziotomii a to bude podle gynekoložky trvat ještě nejméně tři měsíce. Gynekoložka byla mimochodem překvapená její velikostí ve vztahu k mé drobné holčičce (…) a já jsem přesvědčená, že šlo pravděpodobně o úplně zbytečnou záležitost.

„Nevím, z jakého popudu, ale pan doktor mi místo zběžné prohlídky zcela bez mého souhlasu provedl Hamiltonův hmat. Na základě dočtených informací na internetu jsem to poznala, zděšeně jsem se ho zeptala, zda to provedl a on to přiznal.“

„Něco mi vpichují snad do děložního hrdla, prý aby dítě nemělo vůbec žádné překážky při průchodu ven, bez ptaní probíhá nástřih (registruji jen ustrašené a opovržlivým pohledem zkušenější nadřízené okamžitě utnuté špitání jedné z asistentek, která se doktorce snaží sdělit, že v mém porodním plánu stojí nenastřihávat).“

„Na mou snahu chodit po pokoji a ulevovat si při kontrakcích hlubokým mručením  mi bylo řečeno, že tím „se akorát vysilujete, běžte si lehnout a nehlučte tolik“. Strašně mi chyběla obyčejná lidská podpora, blízkost. Bezpečí. Pomoc. Držení za ruku. Ten zmatený pocit, kdy jsem požádala asistentku, jestli by mě na chvíli mohla držet za ruku a ona mě po chvíli při mé kontrakci rázně napomenula, ať ji tak nemačkám, a ruku odtáhla.“

„Hrabal se v mých vnitřnostech naprosto nehorázně, jako by zcela zpanikařil. Trvalo to asi deset minut, malý zoufale kopal jako o život. Tohle byla opravdu bolest. Já křičela bolestí, která už nešla vydýchat. Tlačil mi vnější sondu na břicho, nemohla jsem bolestí popadnout dech, začala jsem omdlévat, cítila jsem, jak se proces porodu pod porodníkovýma rukama hroutí.“

„…ruce v gumových rukavicích mi přistrčily dcerku, překvapeně jsem k ní vztáhla ruce, abych ji nějak uchopila, ale hlas řekl: „Napila se moc plodové vody, nepřisaje se“, a ruce ji odnesly. Doktor začal šít, ječela jsem bolestí a propínala nohy, cítila jsem každé projetí jehlou do masa a utahování nitě, personál se taktně vytratil i s dítětem.“

„Při holení jsem oznámila, že si přeju oholit pouze okolí místa, kde bude jizva. Na to mi řekli, že už mi vyšli vstříc až až a že mě musí oholit celou.“

„Sestra pak jeho chování omlouvala, ať si to neberu, že sice pouští hrůzu, ale lepšího doktora mít nemůžu. Opravdu?! Byla jsem z něj vyděšená, zklamaná, bezmocná a v příšerných bolestech. Kontrakce se zpomalily ze dvou minut na pět až deset, zato výrazně zesílily.“

„Zůstal ve mně ale pocit, že já to dítě přece mohla porodit normálně, že tohle se přece nemuselo stát a strašlivý vztek a trauma. Nejsem dodnes schopná mluvit o svém porodu, aniž bych se nerozbrečela.“

„Trochu jsem se počurala na zem, podle reakce sestry to byl problém. Chvíli jsem mohla být v koupelně pod sprchou, ale zase ne moc dlouho, abych nespotřebovala tolik vody. Několikrát jsem žádala o změnu polohy, resp. jsem chtěla úplně z lůžka dolů na zem, ale prý to kvůli ochraně dítěte nebylo možné.“

„Během odpoledne se střídaly směny. Nový pan doktor vzkázal, ať mi dají oxytocin. Byla jsem zaražená, opravdu je to nutné, co je to za doktora, ani se nepřišel představit?“

„Malou jsem spatřila až několik hodin po narození. Byla jsem tak omámená uspávadly a zničená zákrokem. Jen jsem dojatě a smutně zároveň natáhla ruku k ní do kolébky. Brečela jsem, že jsem jí nedokázala porodit, brečela jsem, že ji nemůžu vzít do náručí, brečela jsem, že byla hned po porodu a ještě tolik hodin sama, brečela jsem, protože ji doktor, který ji vyndaval, říznul do tvářičky. Jak se při tom všem musela cítit? (…) Dnes si myslím, že kdybych rodila přirozeně, povedlo by se.“

„Na základě svého porodního plánu jsem byla nepřímo označena nemocniční porodní asistentkou za hlupáka, protože věřím nesmyslům, které jsem si přečetla někde na internetu a které vůbec nejsou pravda (jednalo se o doporučení světové zdravotnické organizace).“

„Direktivní, neosobní příjem, arogantní chování personálu, násilné a brutální vyšetření, po němž jsem začala silně krvácet a přestala cítit MOJE DÍTĚ, poté nastal chaos a rychlé cévkování na chodbě před očima zřízence, absolutní ignorance na sále před samotným uspáním, žádné vlídné slovo nic, pak jen tma a naprostá propast kamsi…“

„Tlačila jsem, jak jsem mohla, ale zjevně to nestačilo, jak mi dávaly na vědomí doktorka i sestra, chvílemi dost nevybíravě – porodní asistentka mi například v jednu chvíli oznámila, že tady už nejde o mě, ale o miminko. Zřejmě měla pocit, že schválně sobecky tlačím málo, ačkoliv jsem se poctivě snažila následovat všechny pokyny.“

„Popisovat další události podrobně snad ani nemá smysl, doktor mi vysvětlil, že pokud si nenechám píchnout oxytocin a tlumící léky, tak mě čeká císařský řez, protože se stahy, které mám, normálně neporodím. To, že se (i podle přístroje, na kterém jsem proti své vůli byla připojena) stahy vždycky zmírnily a doba mezi nimi se prodloužila, když do místnosti vstoupil někdo cizí, nebral v úvahu.“

„Lékař mě přišel zkontrolovat a sdělil mi, že sestřičky nemají rády rodičky s porodním plánem, a proto na mě nebyly úplně příjemné.“

„Že vleže rodit nechci, jsem asi prohlásila málo důrazně, protože mě na porodním stole neznatelně přizvedli a dále se mnou na to téma nikdo nediskutoval.“

„Chtěla jsem být s ním, ale řekli mi, že spícího jej dají do inkubátoru, kde bude v bezpečí a já že si mám mezitím v klidu odpočinout. Prosila jsem sestru, aby mi syna přinesli hned, jakmile se probudí. Byl večer. Po probdělé noci, kdy jsem přemýšlela, jestli můj syn nepláče a jestli je v pořádku, mi jej konečně nad ránem, s ublinknutou umělou výživou na košilce, přinesli. Neplakal, ale řval.“

„O Hamiltona (Hamiltonův hmat) jsem ani žádat nemusela, toho mi doktor při vnitřním vyšetření provedl téměř zároveň se slovy „teď to bude nepříjemné“.“

„Na příjmu jsme probrali porodní plán, všechno si vysvětlili a nebyl v tom problém. Další směnu jsem svým porodním plánem ale očividně naštvala, prostě „další pipka s plánem“.“

„Druhá doba porodní byla pro mě tou nejtěžší částí porodu. Najednou bylo okolo příliš mnoho lidí. Já jsem nechtěla být připoutaná na lůžku a byla jsem naštvaná a zklamaná. A malý se zatvrdil a nechtěl ven! Doktorka mi diktovala, kdy mám tlačit a kdy ne. Měla jsem pocit, že by stačilo postavit se na nohy a miminko by krásně vyplulo…, ale to mi nedovolili.“

„Kýváme na oxytocin, dostávám kanylu a propadám se do pocitu bezmoci. Od té chvíle si všechno pamatuji jako v mlze. Zažila jsem, jak si pamatuji, ještě několik kontrakcí, které se vymykaly veškerým mým představám o bolesti, měla jsem pocit, že to nejde přežít. A pak zase najednou nic. Zvyšují dávky oxytocinu postupně až na maximum, moje tělo už ale nereaguje.“

„Před vizitou naběhly sestry do pokoje s příkazem „svlékat dítě“ nebo se „připravit“, lékař už jde. Že nám dítě zrovna usnulo, nikoho nezajímalo. Pak jsme stejně čekaly na lékaře s probuzeným dítětem třeba i 45 minut.“

„Uprosila jsem je alespoň na zvednutí lehátka do mírného sedu. Hrozně mi vadilo ležet, bolelo to, potřebovala jsem dolů a na čtyři, hýbat se. Za pět hodin ležení žádná změna, jen šílené kontrakce, zkřečovatělá polovina zad, porod nepostupoval. „Tohle už ale bude chtít aktivnější přístup, maminko!“ „Můžu dolů?“ „Ne.““

„Vůbec nevím, jak se mi syn narodil. Bylo to chaotické – pamatuju si nesmyslné rady teď tlačte – i když se mi vůbec nechtělo, chtěla jsem slézt z kozy, ale sestry mě hned chytly nohy, ať zůstanu, úšklebek další sestry, která stála opodál při mém výkřiku, že to nezvládnu…“

„Moje hučení se paní na příjmu též nelíbilo. „Takhle to nejde, musíte dýchat, ne hučet, vaše miminko potřebuje kyslík!!!“

„Samotný porod trval asi 15 minut. Doktor mě totiž nastřihl. (…) I když jsem o tom samozřejmě všude četla, překvapilo mě, že si dovolil…že ho ani nenapadlo se mi zmínit, že se to chystá udělat.“

„Z 15 bodů porodního plánu nebylo respektováno 11 bodů.“

 „Při každé kontrakci mi porodní asistentka sahala do pochvy, bylo to hrozně bolestivé a nepříjemné. Kristiánkovi se to také přestávalo líbit. Nakonec dítě ze mne doslova vytlačili, bohužel to znamenalo, že jsem byla roztrhaná jako řešeto. Přišlo mi, že vůbec nechápou, že se dítěti přitížilo vždy po podání nějakých léků a pak mu klesaly ozvy.“

„Konečná fáze porodu – o tom se mi ani nechce psát, nástřih, tlačení doktorovým loktem přes břicho. Po porodu mi malou ani nepřiložili na břicho, jak při prohlídce slibovali, že to běžně dělají, hned ji odnesli, vážili, měřili, zabalili do nějakých nemocničních zavinovaček a teprve až po chvíli přiložili k prsu. Malá se hned přisála, ale to už ji zase odnášeli na koupání, pak mi ji přinesli až na pokoj. Můžu jen říct, že mě tento zážitek moc poznamenal…“

„Ulevovala mi sprcha, ale tam mě pustili asi dvakrát na pět minut, pak už na mě bušili, ať se vrátím zase na monitor.“

„Naprosto nás semlel nemocniční režim. Kvůli harmonogramu vizit, kontrol, jídla apod. jsme neměli šanci si odpočinout, stále nás někdo rušil. Neměli jsme soukromí, na dveře klepali snad jen lékaři. To vše, nevyspání, ztráta krve a nepohodlí po nástřihu mne úplně vyčerpalo a přistoupila jsem na spoustu věcí, které jsem nechtěla.“

„Doktorka provedla epiziotomii bez předchozího upozornění, natož souhlasu, nerespektovala tak přání rodičky vyjádřené v porodním plánu „epiziotomii ne, důrazné NE!““

„…první slovo tamního personálu bylo, že mám špatná prsa a že se takto dítě nepřisaje!!!“

„Stále jsem smutná při vzpomínce na to, jak mi odnesli maličkou na těch „jenom pár minut“ – minut, které pro ni byly prvními na světě a které pro nás byly tak důležité.“

„Pobyt na šestinedělí byl celkově příšerný, téměř celý jsem ho probrečela. Byl to neustálý boj se sestrami o dítě, ponižování ze strany personálu, vojenský režim…“

„Ta líbezná paní pravila: „Maminko, vaše kontrakce nedělají vašemu miminku dobře, ony ho zabíjejí, takže vám dáváme cosi do kapačky, co kontrakce ukončí a za dvacet minut je volný sál a jdeme na sekci.““

„Po porodu bych byla schopna se postarat o sebe i o dítě, kdyby nebylo bolesti nastřižené hráze. Opakovaně jsem prohlašovala, že nástřih nechci, přesto mi ho lékař udělal a po porodu ještě klidně prohlásil, že to bylo preventivní. Šití bolelo víc, než samotný porod. Celkově se jednalo o stav naprostého zoufalství a ponížení, nic podobného už nechci zažít.“

„Od chvíle, kdy přijde na sál a bolestivě do mě vrazí ruku, už ji vlastně skoro nevyndá, netuším, co ve mně provádí, bolí to, ale nemám sílu ani chuť se bránit, věřím, že ví, co dělá.“

„Dočkala jsem se protržení plodových obalů při nálezu 3cm, nástřihu bez souhlasu, zašívání bez umrtvení provázené chlácholivými poznámkami doktora, jen ať si zakřičím, dítě s plným Apgar odnesené bez mého souhlasu na novorozenecké oddělení, aniž by se někdo obtěžoval mi ho ukázat, natož dát do náruče…“

 „Vyvolávání dopadlo špatně. Po první dávce hormonů se mému dítěti, které do té doby bylo podle všech vyšetření naprosto v pořádku, začalo dařit hůř. Aniž by mi někdo něco řekl, dali mi druhou dávku a miminku se vzápětí začalo dařit tak špatně, že jsem musela okamžitě na akutní císařský řez v narkóze…“

„Rozvinula se u mě posttraumatická stresová porucha, nebyla jsem schopná myslet na nic jiného než na porod, pořád jsem plakala a nemohla spát, vyčítala si, že jsem to všechno dopustila.“

 „…z prvního porodu vnímám jako nejhorší právě hojení nastřižené hráze a problémy s tím spojené. Použití WC bylo skutečné utrpení. Stehy byly nevstřebatelné, začaly se zařezávat do masa, bolest ostrá, řezavá.“

„Vyvolání bylo děsné, dítěti se vůbec nelíbilo, takže mi uměle praskli vodu, aby to celé urychlili, poté mě nutili téměř neustále ležet na zádech s monitory na sobě, bolesti byly příšerné, předpokládám, že jsem z toho všeho adrenalinu nevypla mozek a proto to celé.“

„Několik dní jsem chodila pouze v předklonu, měla jsem poporodní deprese, pohlavní styk do dneška díky sešitým jizvám není možný…“

„Potvrdili 10 cm a zašlou branku a chtěli po mě začít tlačit. Odpověděla jsem, že nemám potřebu. Bohužel zrovna přišla jiná směna a starší paní doktorka, že už tlačit musím a že musím tlačit během vnitřního vyšetření, aby věděla, zda dokážu vůbec miminko vytlačit.“

„…moje lékařka mě již od 39. týdne nervovala, že se mu nechce, že ho budou muset vyvolat, že mi příště udělají Hamiltonův hmat atd. Což jsem sice odmítala, nicméně jsem chodila domů psychicky naprosto rozložená, brečela jsem a malému se třeba i proto na svět nechtělo.“

„Miminko mi přivezli až na moji žádost po probuzení z narkózy. Sestřička ho jen přivezla a zase šla pryč. Tak tam prcek ležel v kolíbce vedle mě a já měla takovou touhu ho pochovat…“

„…když jsem se doktorky po porodu ptala, proč byla nutná epiziotomie, sdělila mi, že jako prevence před natržením – přestože jsem v plánu výslovně uvedla, že v žádném případě preventivní nástřih nechci. Její jednání bylo navíc značně arogantní, nechápala, jak vůbec mohu něco takového řešit, když to ona je doktorka a jen ona rozhoduje, zda nějaký zákrok provede.“

„Ztratila jsem sebevědomí, že si umím stát za svým názorem a že jsem nedokázala čelit systému a zásahům, se kterými jsem nesouhlasila. A to mi na porodu v porodnici přijde nejhorší.“

Výše uvedené citace byly náhodně vybrány z více než devíti set Příběhů pro Ivanu – jde o webové stránky, které sdílením porodních příběhů podporují známou porodní asistentku Ivanu Königsmarkovou. Přestože nejen v Příbězích pro Ivanu lze najít i příklady dobré praxe, výňatky z mnoha příběhů (které se odehrály v posledních letech v českých porodnicích) dokládají nejen například častý nedostatek jakékoliv empatie, lpění na zaběhaných a rutinních postupech či nerespektování přirozeného porodního procesu. Často jde přímo o násilí vůči rodičce či dítěti, o porušování základních lidských práv a protiprávní jednání (zákroky bez souhlasu či dokonce proti vůli ženy, zbytečné rozstříhávání genitálií, separaci zdravého dítěte od matky apod.). Množství¨podobných a opakovaných výpovědí pak bohužel svědčí o tom, že nejde jen o ojedinělé případy, ale o stále běžnou praxi. Více lze najít na stránkách Příběhů nebo např. zde. K porodnímu násilí více zde.

Poznámka: Výňatky pocházejí z webové stránky http://www.pribehyproivanu.cz/ a s výjimkou několika překlepů či pravopisných chyb nebyly výrazněji upravovány, pouze bylo vynecháno několik konkrétních jmen (personálu), aby byl zachován obecnější rozměr celkové výpovědi. Petra Holá